Když jsme se s Jakubem potkali, oběma nám už bylo přes třicet. V tom věku nikdo nic neodkládá – a tak to dopadlo i u nás: seznámili jsme se, zalíbili se sobě navzájem, chodili jsme pár měsíců a pak podali žádost na matrice. Oba jsme toužili po rodině. Já jsem dlouho snila o dítěti, a Jakub předtím ženatý nebyl – také chtěl být otcem. Vzali jsme se rychle, bez okázalosti, a začali žít sami – v bytě po mé babičce, který mi připadl dědictvím. Udělali jsme rekonstrukci, koupili nový nábytek, a v tom útulném hnízdečku jsme se zabydlovali.
S jeho matkou, Ludmilou Václavovou, jsem se před svatbou viděla jen párkrát – seznámily jsme se v kavárně a pak na obřadu. Tehdy na mě působila docela dobře: klidná, slušná, navenek náš vztah schvalovala, syna pustila bez odporu, do našeho života nezasahovala. Dokonce jsem si říkala, že jsem měla se tchýní velké štěstí. Jak jsem se mýlila.
Dítě jsme neodkládali. Otěhotněla jsem skoro hned, a celé těhotenství jsem prožila v podstatě v královských podmínkách. Manžel mě nosil na rukou – doslova i přeneseně. Ve tři ráno mi loupal mandarinky, ráno chystal tousty s avokádem, hladil mi bříško, šeptal synovi pohádky. A tchýně jako by nezasahovala. Jen občas poslala přes manžela nějaké dobroty – sklenice marmelády, jablka.
Tehdy jsem si toho nevšimla, ale některé sklenice byly zaprášené, marmeláda zkrystalizovaná, a jablka měla divné skvrny. Říkala jsem si, že je to jen stařenka, zrak už není to, co býval, v obchodě jí mohli něco prošlého prodat. Ale pak se narodil náš Vojtíšek – a všechno šlo z kopce.
Tchýně navrhla, že u nás první čas pobude – prý pomůže s miminkem, a zároveň si pronajme svůj byt, takže nám to pomůže finančně. Manžel tehdy měl v práci potíže, a ještě jsme si vzali půjčku na auto. Takže ten nápad vypadal rozumně. Souhlasila jsem.
Ale Ludmila Václavová nepřijela jen na návštěvu – nastěhovala se. I s kamionem věcí. I když – říkat tomu „věci“ by bylo přehnané. Byl to harampádí: staré, zatuchlé hadry, rozbité hrnečky, polámané hračky, záhadné krabice, hromady novin. Každý den její „sbírka“ rostla. Dokonce jsem si všimla, že se v odpadcích objevují obaly od jídla, které jsme určitě nekoupili.
A pak jsem jednou uviděla, jak se vrací z ulice s velkým taškou. Šedou, špinavou, s logem supermarketu. Nakoukla jsem dovnitř – a rozklepalo se mi celé tělo. V tašce byly prošlé potraviny: housky s plísní, jogurty, kterým prošla trvanlivost už před týdnem, banány, které nejenže zčernaly – ale už se rozkládaly. Tahala to do našeho domu. Do domu, kde rostlo novorozené dítě!
A to všechno – aby nás tím krmila! Mě, těhotnou, a teď mého malého Vojtíška! Rozčílila jsem se. Požádala jsem manžela, aby s matkou promluvil. A on… on ji začal hájit. Prý vyrostla v chudobě, její matka je taky tak krmila, sbírala zbytky od sousedů, tahala jídlo z popelnic, aby přežili.
„Ale my přece nejsme ve válce!“ křičela jsem. „Máme peníze! Nemusíme jíst odpadky! Chápeš, že to ohrožuje zdraví dítěte?!“
Mlčel. A pak tiše řekl: „Maminka to nemyslí zle. Snaží se.“
Snaží se?! Řekla jsem si, že už stačí. Sbalila jsem věci, vzala syna a odjela k rodičům do Brna. Tam je klid, čisto, nikdo nás nekrmí prošlými věcmi z kontejnerů.
Dala jsem Jakubovi ultimátum: buď řekne matce, aby se svým harampádím vystěhovala z našeho bytu, nebo ať zůstane s ní. Ale já se k téhle špíně a skládce vracet nebudu.
A teď mi, holky, řekněte upřímně: přehnala jsem to? Měla jsem to zkusit jinak? Klidně vysvětlit? Dát šanci? Nebo jsem udělala správně, když jsem chránila své dítě i sebe?