Vždycky jsem si myslela, že budu pomáhat svým dětem, dokud mi síly stačí, a na stáří se ony postarají o mě. Ale jak bolí uvědomit si, že jsem o tom snila zbytečně. Když byly moje vnoučata malá, slýchávala jsem: „Mami, my tě tak potřebujeme!“ Teď vyrostla a já jsem se stala přebytečnou. Ani telefonát od nich nečekej – jen hrobové ticho a prázdnota.
Mám dvě dospělé děti – dceru Janu a syna Tomáše. S jejich otcem jsme se rozešli, když chodili ještě do školy. Našel si jinou ženu, ta otěhotněla, a on odešel za ní. Zprvu ještě občas navštívil Janu, ale Tonda, když znal pravdu, s ním odmítl mluvit. Pak otec s novou rodinou odjel do Brna a kontakt utichl. Na alimenty se nedalo spoléhat. Zůstaly jsme sama s dětmi v malém bytě na okraji Plzně.
Moji rodiče a bratr pomáhali, jak mohli, ale i tak to bylo náročné. Tondovi bylo patnáct, Janě dvanáct, když jsme se rozvedli. Dospívání jsem přežívala sama, často jsem plakala do polštáře. Ale děti vyrostly, zmoudřely, vystudovaly, založily rodiny. Jana se první vdala, o dva roky později se oženil Tonda. Nikdy se nevrátili – hned odešli budovat své životy.
Dělala jsem vše, abych je podpořila. Zvlášť moje pomoc přišla vhod, když se narodila vnoučata. Byla jsem pro ně druhou mámou: zastupovala Janu na rodičovské, vodila vnučku do školky, starala se o obědy, pomáhala s úkoly. Podporovala jsem i snachu, když její matka nemohla. Když děti chtěly někam vyrazit, nechaly vnoučata u mě. Nikdy jsem neodmítla, i když mi nebylo dobře. Chápala jsem: jsou mladí, potřebují odpočívat. I já byla kdysi mladá maminka, ale nikdo mi nepomáhal.
Dřív mi často volali, přiváželi vnoučata, já je zase navštěvovala. To ale trvalo jen do doby, než vnoučata odrostla a já jim přestala být k užitku. Teď už chodí do školy sami, mají své zájmy, svůj svět. Čas utekl jako voda a já zůstala stranou. Finančně pomoct jsem nemohla – z důchodu jsem si sotva vystačila. Vnoučata se mnou nechtěla trávit čas, táhlo je k kamarádům a mobilům. Děti přestaly volat a jezdit.
Nejdřív mě ještě sem tam navštívily, zavolaly, ale čím dál míň. Musela jsem je sama obtelefonovat, abych věděla, jak se máte. Teď volají jenom o svátcích, aby mě stroze popřály. Přijedou tak jednou za rok, a ještě jen na chvíli. Nestávám se mladší, uklízet sama je čím dál těžší. Potřebovala bych pomoc, ale stydím se žádat. Loni mi prasklo potrubí. Zavolala jsem Tondovi, prosila, ať přijede, ale mávl rukou: „Zavolej instalatéra, já nemám čas.“ Jana taky poradila řemeslníka, že zeť má plno.
Pomohl mi soused, mladý kluk, kterého jsem omřela. Přišel, zavřel vodu, a jeho žena pomohla uklidit. Pak sám zajel do obchodu, koupil, co bylo třeba, a trubku spravil. Chtěla jsem jim dát peníze – vždyť to byla moje chyba – ale nechtěli. Řekli, ať se na ně kdykoliv obrátím. A moje děti se ani neobtěžovaly zavolat, jestli je to v pořádku. Rozhodla jsem se, že už jim volat nebudu. Nechci být obtížná. Naposledy se ozvali na Silvestra – popřáli a hned zavěsili. Ani mě nepozvali.
Mám dvě děti a dvě vnoučata, ale jsem úplně sama. Vždycky nám říkali, že nejdůležitější je obětovat se pro děti. Teď o tom pochybuju. Možná jsem měla žít víc pro sebe? Pak by stáří nebylo tak hořké. Dala jsem jim všechno a v odpověď dostala ticho. A to ticho mě ničí.