Můj muž, Petr, mi neustále vyčítá, že nevařím vybraná jídla jako manželka jeho kamaráda Tomáše. Lucie je úžasná žena a opravdový kuchařský génius. Nerada bych jí upírala, že její pokrmy jsou vynikající, ale zaberou jí spoustu času. Pro ni je kuchyně vášní, místem, kde tvoří od rána do večera. A já? Rozdávám se mezi práci, dítě a domácnost, a jeho výčitky mě zasahují jako nože do zad.
Lucie je teď na mateřské, a její život je snem každé matky. Její rodiče, přestože jsou rozvedení, svého vnuka zbožňují a s radostí si ho berou každé ráno. Babičky a dědečkové se předhánějí, kdo s kočárkem vyrazí na procházku, nakrmí malého a večer ho přiveze domů. Lucie se probudí, předá dítě šťastným příbuzným, vrátí se do postele a pak si v klidu uklidí. Celý den má na to, aby tvořila kulinářská mistrovská díla. Nikdo ji neruší, nikdo neodbíhá – naprostá volnost. Zkouší nové recepty, experimentuje, a každý večer je na jejich stole něco výjimečného. Její rodina jí takovou možnost dává, a já jsem jí upřímně ráda.
Ale Petr to nechápe. Dívá se na Lucii a vidí ideál, ke kterému bych se podle něj měla přiblížit. „Ona je na mateřské, má dítě, a přesto všechno stíhá!“ vykřikne na mě. „A ty vaříš nahonem, pořád to samé.“ Jeho slova mě raní jako facky. Kde mám vzít pět šest hodin denně na vaření? Pracuji, a večer vyzvedávám naši dceru Barunku ze školky. Domů se vracíme kolem sedmé. Snažím se uvařit něco rychlého: bramborák, kuře z trouby, těstoviny s rajčatovým salátem. Je to jídlo, které nás zachrání před hladem, ale pro Petra je to jen důvod k posměškům.
Kdybych začala vařit složitá jídla jako Lucie, večeře by byla hotová až o půlnoci, a rodina by šla spát hladová. Ale muž to nevidí. Pořád jen opakuje: „Lucie každý den vymyslí pro Tomáše něco nového, a tobě je to, zdá se, jedno.“ Jeho obdiv k jejím kuchařským výkonům zní jako obvinění z mé neschopnosti. Už mě unavuje se ospravedlňovat. Kdyby Lucie měla mateřskou jako většina žen – kdy není čas ani se vysprchovat – vařila by taky jen kupované knedlíky, a Tomáš by je jedl bez výčitek.
Mám radost, že to Lucie a Tomáš mají tak krásné. Je skvělé, že nezahálí na gauči, ale tvoří v kuchyni a dělá radost svému muži. Ale bolí mě, že Petr mě s ní neustále srovnává. Jako by neviděl, jak se naše životy liší. Pracuji na plný úvazek, a večer letím pro Barunku do školky. Lucie je na mateřské, a díky rodičům má celé dny jen pro sebe. Samozřejmě, že má víc času! Taky bych si přála mateřskou jako ona, ale naši rodiče se nijak nehrnou, aby si vnouče brali celé dny. Mají Barunku rádi, ale trávit s ní každý den nechtějí.
Petr nepřestává. „Aspoň o víkendu bys mohla uvařit něco výjimečného,“ bručí. Copak já nejsem člověk? Nezasloužím si odpočinek? Pět dní v týdnu dřu v práci, a pak mám celý víkend stát u plotny, abych uspokojila jeho choutky? Někdy mám pocit, že jen hledá záminku k rozvodu. Opravdu nechápe, jak nespravedlivá jsou jeho slova? Nebo mi to dělá schválně? Už mě unavuje dokazovat, že dělám vše, co můžu. Chci, aby konečně uviděl mě – ne Lucii, ale svou ženu, která ze všech sil drží rodinu nad vodou.