Jednou se muž vrátil od maminky, hluboce si povzdechnul a navrhl, aby jejich dvouleté dceři udělali otcovský test. „Ne pro mě, pro mámu,“ řekl.
„Půl roku před naší svatbou mu jeho matka neustále opakovala: ‚Nežeň se s ní, není pro tebe ta pravá!‘“ vypráví třicetiletá Jana, jejíž hlas se chvěje rozhořčením. „Prý jsem moc hezká, a proto jí určitě budu podvádět! Tehdy jsme se tomu smáli a žertovali, že Honza měl radši vzít ‚krokodýla‘, aby měl jistotu. Ale teď nám do smíchu vůbec není.“
Jana si rozhodně nemyslí, že je nějaká oslnivá krasavice. Normální holka z pardubického sídliště, dbá na sebe jako většina. Štíhlá, upravená, obléká se skromně, vždycky si vztahy vybírala a měla k sobě respekt. Proč si její tchyně, paní Eliška, usmyslela, že Jana je lehkomyslná a nevěrná, zůstává záhadou. Ale tahle žena dokázala život své snachy proměnit v noční můru.
S Honzou jsou spolu čtyři roky, mají dceru. Jana je na mateřské, její dny jsou nekonečná smyčka vaření, uklízení a přebalování. Jediní, s kým si povídá, jsou ostatní mámy na pískovišti. Ale tchyně nedá pokoj. Podezírá Janu z nevěry, špehuje ji jako detektiv z béčkového seriálu.
„Pořád mě sledovala!“ vzdychne Jana a oči se jí zalijí slzami. „Volala, kontrolovala, přijížděla bez varování, snažila se mít přehled o každém mém kroku. Zpočátku jsem se tomu snažila smát, říkala jsem to Honzovi, a aspoň jsme se pobavili. Ale je to vyčerpávající! Několikrát mi došla trpělivost a vážně se s ní pohádala. Na chvíli ztichla, ale pak začala nanovo ještě se víc rozjíždět.“
První velký skandál vypukl pár měsíců po svatbě. Paní Eliška nečekaně přiběhla za Janou do práce. Bez zavolání, bez důvodu. Chtěla si ověřit – opravdu tu snacha pracuje? Nebo jen lže manželovi a ve skutečnosti běhá za milenci?
„Až dodnes nevím, jak se tam vůbec dostala!“ vzpomíná Jana, hlas se jí třese rozhořčením. „Pracuju v kancelářské budově, u vchodu je recepce, návštěvy jen po domluvě. Málem jsem omdlela, když mě asistentka přišla upozornit: ‚Máte návštěvu.‘ Ptám se: ‚Paní Eliško, co tu děláte?‘ A ona jen tak klidně: ‚Přišla jsem se podívat, kde pracuješ.‘ A rozhlíží se kolem! Máme open space, všichni sedíme u počítačů, všechno je vidět. Co by asi dělala, kdybych měla vlastní kancelář…“
Později jí asistentka Tereza pošeptala, že ta podivná paní jí kladla jeden dotaz za druhým. Jak dlouho už Jana pracuje? Chodí včas? S kým se kamarádí? Nemá tu nějakého přítele? „Řekla jsem jí, že jste vdaná a máte manžela!“ dodala Tereza s nechápavým pohledem. Jana byla v šoku. Doma to všechno vylila na Honzu: „Tvoje matka překročila všechny meze! Promluv s ní, tohle není normální! Snad už mi jen nelezla pod stůl, jestli tam nemám schovaného milence. I když, kdo ví, třeba i to zkoušela!“
Honza si s matkou zřejmě promluvil dost důrazně. Na chvíli bylo klid. Paní Eliška volala jen večer, ptala se, jak jde škola, posílala buchty. Jana si začala myslet, že bouře už pominula. Ale mýlila se.
Další incident nastal, když byla Jana těhotná, ale ještě chodila do práce. Nachlazená si vzala neschopenku, spala s vypnutým telefonem, když ji vzbudilo bušení na dveře a nepřetržité zvonění. „Vyskočila jsem z postele, myslela jsem, že hoří nebo je evakuace!“ vzpomíná. „Kouknu do dveří – tchyně! S vyjeveným výrazem mlátí do dveře botou a mačká zvonek. Bála jsem se otevřít, zavolala jsem Honzovi: ‚Okamžitě přijď, nevím, co se děje!‘ Přijel za dvacet minut. A ona celou tu dobu stála přede dveřmi a čekala na mě!“
S Honzou na paní Elišku vyjeli. Jana jí pohrozila policií a psychiatrickou léčebnou, pokud něco takového zopakuje. „Ať se ke mně neblíží!“ požadovala po manželovi. A znovu nastalo ticho.
Jana porodila dceru, ale tchyně si ani neprohlédla vnučku. Později se ukázalo proč. Nevěřila, že je to její vnouče. „No jasně, když prý běhám kde co, jak bych mohla mít dítě od Honzy?“ hořce se zasměje Jana. Důvod? V jeho rodině se rodili pouze kluci. Holčička, podle logiky paní Elišky, byl důkaz nevěry. „Tuhle pitomost jsem ignorovala,“ říká Jana. „Nebavím se s ní. Honza ji občas navštěvuje, jednou za měsíc, ale bez nás. Možná je to lepší. Nikdy bych jí tu holku nesvěřila.“
Ale to nejhorší mělo teprve přijít. Jednou se Honza vrátil od matky, těžce si povzdechl, couval sem a tam a najednou navrhl udělat otcovský test jejich dvouleté dceři. „Ne pro mě, Jano, vždyť víš!“ rozčileně mával rukama. „Já nepochybuju. Je to pro mámu! Aby konečně dala pokoj. Úplně se zbláznila a já to musím poslouchat!“
Jana se mu hořce rozesmála do obličeje. „Pro mámu?“ zeptala se a hlas se jí třásl vztekem. „Radši přiznej,