Teta Božena se vracela domů svým obvyklým pomalým krokem. Když otočila klíčem v zámku, náhle zaslechla v bytě hlasy. Cizí. Sundala si boty a po špičkách prošla do kuchyně.
To, co spatřila, ji připravilo o dech.
U stolu se hlasitě smály tři mladé dívky. Uprostřed jako královna seděla její snacha — Jitka. Na sporáku bublal hrnec a byt voněl po čerstvě uvařené rajské. Přesně po té, kterou Božena ráda uvařila k večeři.
„Co je tohle za cirkus?!“ vyjela na ně ostře, a v kuchyni nastala mrtvé ticho.
Jitka zvedla hlavu a uchechtla se:
„Maminko, kamarádky jen přišly na kus řeči. Připravila jsem jim něco k jídlu. Ta rajská je výborná, nemyslíš?“
Božena mlčky přejela pohledem po stole. V talířích hostů byly zbytky její večeře. Ze skříně — nejlepší servis. Z vázy — ovoce nakoupené na víkend.
Jitka byla v rodině už skoro dva roky. Syn Václav se do ní zamiloval po uši a vzali se rychle. Zpočátku bydleli v pronájmu, ale když majitelka rozhodla byt prodat, ocitli se bez střechy nad hlavou.
„Mami, prosím, vezmi nás na chvíli k sobě,“ žadonil Václav. „Rychle sehname něco jiného.“
Božena je vzala. Hned ale stanovila pravidla. A hned první den pochopila: klid nebude. Jitka byla drzá, neuctivá, odpovídala s výsměchem. Každý den přinesl nový důvod k rozčilení.
Nejdříve to byly drobky zanechané na stole. Pak rozházené věci. Následovalo práskání dveřmi.
„Proč vás vyhodili?“ zeptala se Božena jednoho večera, když už to nevydržela.
„Byt se prodal,“ odsekla snacha.
„Nevěřím. V takových případech dávají měsíc, ale vám dva dny. Asi jsi měla s pronajimateli stejný jazyk jako se mnou, že?“
Jitka se ušklíbla, strčila si do uší sluchátka a otočila se zády.
Druhý den Božena posbírala drobky ze stolu a demonstrativně je vysypala na Jitčinu postel. Ta vybuchla, začala řvát. Hádka byla pořádná.
A večer se z práce vrátil Václav. V tichosti vyslechl matku a položil jedinou otázku:
„To všechno je kvůli drobkům?“
„Kvůli neúctě!“ zvolala Božena. „Buď budete žít podle mých pravidel, nebo si sbalíte věci.“
Václav slíbil, že si s Jitkou promluví. Ta se pak pár dní chovala slušně, ale brzy se vše opakovalo. A najednou — náhlá změna. Uklízení, ticho, dokonce uvařila kompot.
Božena byla na pozoru. A právem. Za týden jí syn oznámil:
„Mami, budeš babičkou.“
Místo radosti — zklamání. Dítě — a žádný byt. A k tomu snacha, kterou nesnášela.
„Teď je jasné, proč se změnila! Přemluvil jsi ji!“ vyjela na syna. „Ale nic to nemění. Tady bydlet nebudete. Ještě nejsem v důchodu.“
Syn mlčel. A druhý den, jakmile Božena odešla na návštěvu, Jitka pozvala kamarádky. Uvařená rajská putovala na talíře.
Ale Božena se vrátila dřív. A zastihla „hostinu“ v plném proudu.
„Tohle je můj byt, ne hospoda. Okamžitě ven!“ řekla tvrdě. „A ty, Jitko, si sbal věci.“
Jitka vyšla, ani nemrkla. Večer přišel Václav. Když uviděl manželčin kufr u dveří, mlčky sbalil své věci.
„Pokud odejdeš, už se nevracej,“ řekla Božena.
Ale odešel. Půl roku se matka se synem neviděli. Až po čase se Božena odhodlala zavolat. Setkali se v kavárně. S Jitkou už nikdy nemluvila.
Babičkou se stala, ale z dálky. A jestli něčeho litovala, tak jen toho, že kdy pustila snachu přes práh. Protože úcta — to není něco, co se dá vydobýt břichem. Buď je, nebo není.