Igor se vracel z práce, když mu zazvonil telefon. Letmo pohlédl na displej – volala máma.
„Synku, kde jsi?“ Hlas Valentýny Petrovny zněl tak nadšeně, že se muž dokonce zarazil.
„Jedu z práce, mami. Stalo se něco?“
„Přijeď. Čekáme tu na tebe,“ odpověděla vesele.
„My? Kdo my?“ nechápal Igor.
„Přijeď – uvidíš sám.“
„Budu tam,“ krátce řekl a zavěsil.
Za dvacet minut vstoupil do matčina bytu, otevřel dveře do obýváku – a zůstal jako přibitý. Na pohovce seděla jeho máma… s jeho dcerou Lízou na klíně.
„Káťo, dneska jsem potkal mámu,“ začal večer, když přišel k manželce.
„A?“
„Ptala se, jestli může přijít na Lízininy narozeniny…“
„Ne,“ usekla Kateřina, aniž by se otočila.
„Poslyš, možná bychom ji už mohli odpustit? Už jsou to dva roky…“
„Pro tebe – to jsou dva roky. Pro mě – je to právě dva roky a pamatuju si každý den! To, co udělala, nikdy nezapomenu.“
„Káťo, stýská se jí po vnučce. Omluvila se… Žijeme jen jednou. Ať přijde.“
„Ne!“ Manželčiny oči zazářily. „Nechci ji vidět!“
„Ale já chci! Je to moje matka, mimochodem! A abych byl upřímný, tehdy jste byly na omylu obě. Proč trpěla jen ona?“
„Takže já jsem vinna? Dobře. Ať přijde. My s Lízou odjedeme. Slavte spolu!“
„Káťo, nedělej to! Nedokážu za sebe ručit!“
„Ale jo, dokážu!“ hodila mu do tváře a odešla z místnosti.
Dřív jí Kateřinu všichni záviděli. Manžel – pohledný a úspěšný, byt – hned po svatbě. A tchyně… zdálo se, že je to zlatá žena. Káťa se v práci chlubila:
„Představte si, Božena Irenovna trvala na tom, aby mi Igor koupil kožich. Řekla: ‚Na zastávce mrznou nohy!‘ To je starost!“
„Nosí nám potraviny v celých taškách. Sama kontroluje, co chybí, a nakupuje!“
„K narozeninám – nejnovější iPhone! Řekla: ‚Už je čas na pořádnou výbavu.‘ Sen, ne tchyně!“
Když Kateřina otěhotněla, tchyně jako by se proměnila v bohyni. Zapisovala ji k nejlepším lékařům, nosila nejlepší ovoce, teplé oblečení, vitamíny.
Ale jakmile se Líza narodila – všechno se změnilo.
Tchyně chodila každý den. Koupala, krmila, kontrolovala.
„Máš málo mláka. Protože se nesnažíš!“
„Snažím se!“ odpověděla Káťa, málem brečíc.
„To určitě! Spavec jsi. Proto pořád pospáváš!“
Igor prosil matku, aby chodila méně. Urazila se. Začaly telefony stokrát denně:
„Jak je Líza? Co jedla? Jak spala?“
„Nezapomeň větat. Ale neprochladni ji!“
„Jak jsi udělala kaši? Žádné hrudky?“
Kateřina začala nenávidět tu „péči“. Nikdo ji neposlouchal, nerespektoval. Vídali v ní jen personál pro vnučku.
Jednoho dne, po další přednášce o správné přípravě krupice, Káťa praskla:
„Nechte mě na pokoji!“
„O odchodu ani nápad!“ odsekla tchyně. „Tebe je mi šumák. Jde mi o Lízu! A budu tě kontrolovat, chceš to, nebo ne!“
Za hodinu šla Kateřina s dcerou na procházku. Když míjela lékárnu, vzpomněla si, že potřebuje peroxid. Kočárek nechala u dveří, vběhla dovnitř… A když vyšla – kočár byl fuč.
Svět se zhroutil.
Křik, slzy, dav, policie… Igor přijel za půl hodiny.
A vtom – telefon od matky:
„Synku, kde jsi?“
„Mami?“ sotva popadal dech.
„Našla jsem Lízu. Stála tam sama. Jak můžeš dítě svěřovat takové Káti?!“
„Jedu!“ vyštěkl.
„Spanilá, nebreč. Všechno je v pořádku. Líza je u mámy.“
„U tvý mámy?!“ Kateřina zbělela. „Ona… ona to udělala?“
„Jo.“
Jeli tam. Vřava byla strašná. Tchyně se bránila:
„Chtěla jsem ji poučit. Ať ví, jak se o dítě nestarat!“
„Poučit?!“ Igor byl vzteky bez sebe. „A kdybychom šli na policii? Chápeš, co jsi provedla?!“
„Je mi to jedno! Chtěla jsem to dobře!“
„A vyšlo to jako vždycky.“
Kateřina stála s kamenným výrazem:
„Neodpustím. Nevolte. Nechoďte k nám. Pro Lízu žádná babička neexistuje.“
A tak žijí. Tchyně už nechodí. Nemůže volat – číslo je zablokované. Když ji Kateřina potká na ulici, odvádí dceru pryč.
A Líze budou brzy tři. Babička je pro ni cizí člověk.