Víš, padesátiletá žena z malého městečka u Plzně, Jitka Nováková, celých šestnáct let toužila po dítěti. Vídala šťastné matky všude – v parku, v obchodě, na ulici. Její tělo ji ale zrazovalo. Zdravotní problémy jí připadaly jako vysoká zeď, která ji dělí od snu být matkou, a každý den ta zeď rostla.
Když pochopila, že přirozeně otěhotnět nedokáže, rozhodla se pro umělé oplodnění. První pokus skončil potratem. Srdce jí pukalo, ale nevzdala se. Za těch šestnáct let podstoupila proceduru dalších sedmnáctkrát. Pořád znovu a znovu – naděje, zklamání, léky, injekce, nekonečné testy. Bolest se stala jejím věrným společníkem.
Lékaři ji prosili, ať to vzdá. Její imunitní systém byl jako nepřítel – přirozené NK buňky v jejím těle útočily na embryo jako na vetřelce. “Je to marné, jen se trápíte,” říkali. Ale Jitka byla neústupná. Oči jí hořely odhodláním, hlas se třásl vztekem, když opakovala: “Dělejte svou práci!” Na léčbu utratila majlant – skoro dva miliony korun – ale představa, že by to vzdala, byla nesnesitelná.
Zázrak se stal, když jí bylo sedmačtyřicet. Po dalším pokusu zjistila, že je těhotná. Radost mísil strach – strach, že všechno skončí jako předtím. Žila v neustálém napětí, pod dohledem lékařů. “Co když zítra všechno skončí?” Tahle myšlenka ji neopouštěla. Ale plod rostl a s každým úderem malého srdíčka rostla i naděje.
“Porodila jsem císařským řezem v sedmatřicátém týdnu,” vzpomíná Jitka a hlas se jí chvěje. “Ani já, ani doktoři si nemohli dovolit riskovat. A pak se narodil můj chlapeček, můj Tomášek. Bude z něj výjimečný člověk, jsem si jistá. Čekala jsem na něj tak dlouho, vybojovala ho každou buňkou svého těla.”
Během těhotenství potkala doktora Jakuba Dvořáka, zakladatele Centra reprodukční imunologie v Praze. Stal se jejím andělem strážným, provázel ji měsíci nejistoty. “Bez něj bych to nedala,” přiznává s vděkem.
Teď, když se dívá do očí svého syna, nedokáže zadržet slzy. “Chci říct všem ženám, které chtěly vzdát: Nevzdávejte to!” říká s vášní. “Jen moje tvrdohlavost mi dala Tomáška. Kdykoliv se na něj podívám, jsem šťastná, že jsem to nevzdala. Mateřství stojí za tu bitvu. Věřte mi, jsou sny, kterým se nesmíte zpronevěřit!”
Její příběh je oslavou vytrvalosti. Šestnáct let bolesti, slz a ztrát ji nezlomilo. Dokázala, že i ta nejtemnější noc skončí úsvitem. A jejím úsvitem je smích malého Tomáška, pro kterého prošla peklem.