Vždycky jsem si myslela, že budu pomáhat svým dětem, dokud na to budu mít sílu, a na stáří se ony postarají o mě. Ale jak bolestné je zjištění, že jsem se mýlila. Když byli mí vnoučata malá, slýchala jsem: „Mami, ty jsi pro nás tak důležitá!“ Teď vyrostli a já jsem se stala přebytečnou. Ani telefonát od nich nečekejte – jen chladné ticho a prázdnotu.
Mám dvě dospělé děti – dceru Janu a syna Tomáše. S jejich otcem jsme se rozešli, když ještě chodili do školy. Našel si jinou ženu, ta otěhotněla, a on odešel za ní. Zpočátku se ještě občas stýkal s Janou, ale když Tomáš zjistil pravdu, odmítl s ním mluvit. Pak otec s novou rodinou odjel do jiného města a kontakt utichl. Na výživné jsme mohli zapomenout. Zůstaly jsme samy v malém bytě na okraji Brna a já jsem táhla děti vzhůru sama.
Moji rodiče a bratr pomáhali, jak mohli, ale stejně to bylo těžké. Tomášovi bylo patnáct, Janě dvanáct, když jsme se rozvedli. Prožila jsem jejich pubertu v osamění, často jsem v noci brečela. Ale děti vyrostly, zmoudřely, dostaly se na vysokou, založily rodiny. Jana se první vdala, o dva roky později se oženil Tomáš. Nikdy se mnou nebydleli – hned odešli budovat vlastní život.
Dělala jsem všechno, abych je podpořila. Obzvlášť moje pomoc přišla vhod, když se narodila vnoučata. Byla jsem pro ně druhou mámou: místo Jany jsem „seděla na mateřské“, vodila vnučku do školky, vyzvedávala ji, vařila, pomáhala s úkoly. Podporovala jsem i snachu, když její matka nemohla. Když děti chtěly někam vyrazit, nechávaly vnoučata u mě. Nikdy jsem neodmítla, i když mi nebylo dobře. Chápala jsem: jsou mladí, potřebují odpočinout. Já taky byla mladá maminka, ale nikdo mi nepomáhal.
Děti často volaly, vozily vnoučata, já je zase navštěvovala. Tak to bylo, dokud vnoučata nevyrostla a já se pro ně nestala zbytečnou. Teď už chodí do školy sami, mají své zájmy, svůj život. Čas utekl příliš rychle a já zůstala na okraji. Finančně pomoct jsem nemohla – z důchodu jsem sotva vyžila. Vnoučata se mnou nechtěla trávit čas, táhlo je to k kamarádům a telefonům. Děti přestaly volat a jezdit.
Zpočátku ještě občas zavítaly, volaly, ale čím dál míň. Musela jsem je sama vyhledávat, abych věděla, jak se mají. Teď volají jen o svátcích, suchopárně popřejí. Přijedou jednou za rok, a to jen na chvíli. Já nestárnu lépe, uklízet sama je pro mě čím dál těžší. Potřebovala bych pomoc, ale žádat je trapné. Loni mi prasklo potrubí. Zavolala jsem Tomášovi, naléhala, aby přijel, ale mávl rukou: „Zavolej instalatéra, já nemám čas.“ Jana taky řekla, ať si zavolám řemeslníka, že zeť je zaneprázdněný.
Pomohl mi soused, mladý kluk, kterého jsem omylem potopila. Přišel, zavřel vodu, a jeho manželka pomohla uklidit. Pak sám zajel do obchodu, koupil všechno na opravu a potrubí spravil. Chtěla jsem jim dát peníze – vždyť to byla moje chyba – ale odmítli. Řekli, že kdykoliv pomůžou, když bude potřeba. A moje děti se ani neobtěžovaly zavolat, jestli je problém vyřešený. Rozhodla jsem se, že už je nebudu otravovat. Nechci se vnucovat. Naposledy volali na Silvestra – popřáli a hned se rozloučili. Ani mě nepozvali.
Mám dvě děti a dvě vnoučata, ale jsem úplně sama. Vždycky nás učili, že hlavní je obětovat se pro děti. Ale teď o tom pochybuju. Možná jsem měla žít víc pro sebe? Pak by stáří nebylo tak hořké. Dala jsem jim všechno a v odpověď dostala ticho. A to ticho mi láme srdce.