**Bez lásky**
Jan se oženil s Annou, aby se pomstil své lásce. Chtěl jí dokázat, že ji její zrada nezlomila. S Markétou byli spolu téměř tři roky. Láska k ní mu zatemňovala rozum: byl ochoten jí dát celý svět, jen aby se usmívala. Sníval o svatbě, ale Markéta ho vždycky brzdila: „Proč spěchat? Ještě nedostudovala jsem vysokou, tvůj podnik visí na vlásku. Nemáš pořádné auto, ani vlastní bydlení. Žít s tvou sestrou v jednom bytě? Ne, děkuji, nechci sdílet kuchyň s Hankou, i když je to moje kamarádka.“
Její slova ho zranila, ale věděl, že je v nich pravda. S Hankou se tísnili v rodičovském bytě v Brně a rodinný obchod, kterému se po smrti rodičů ujal, přežíval jen tak-tak. Vysokou školu musel opustit, aby zachránil živnost. Chatku po rodičích prodali společně s Hankou — firma byla důležitější. Půl roku bez dědictví a dluhy jen narůstaly, oba byli studenti: on v pátém ročníku, Hanka ve druhém. Peníze z prodeje splatily dluhy, nakoupily zboží do obchodu a zbyly i nějaké úspory. Ale Markéta žila okamžikem, nechtěla čekat. Její rodiče jí zajistili bezstarostný život, zatímco Jan, který se přes noc stal hlavou rodiny, viděl budoucnost jinak. Věřil, že vše zvládne — bude mít dům i auto.
Pak přišla rána. Jan čekal na Markétu u kina, jak si telefonem domluvili. Překvapilo ho, že nechtěla, aby ji vyzvedl — vždy nesnášela autobusy. Vyhlížel ji, když tu přijela v drahém terénním voze. „Promiň, končíme. Vdávám se,“ hodila mu knihu do ruky a zmizela v autě. Jan zůstal stát, nevěříc vlastním očím. Co se změnilo za dva dny, co byl na pracovní cestě?
Hanka ho viděla a hned pochopila: „Už víš?“ Přikývl. „Našla si boháče. Svatba osmadvacátého. Zvala mě za svědkyni, odmítla jsem. Mrcha! Za tvými zády si to s ním nějakou dobu namlouvala.“ Hanka brečela vzteky. „Uklidni se,“ objal ji Jan. „Ať má vše, co chce. My budeme mít lepší.“
Zavřel se v pokoji na celý den. Hanka bušila na dveře: „Najez se, udělala jsem lívance.“ K večeru vyšel, oči mu planuly: „Připrav se.“ „Co chystáš?“ „Vezmu si první, kdo řekne ano.“ Hanka se ho snažila zarazit: „Takhle to nejde, ničíš nejen svůj život!“ Ale byl neoblomný: „Nepůjdeš, jdu sám.“
V městském parku bylo plno lidí. Jedna dívka se jeho nabídce zasmála, druhá uhnula, třetí se mu podívala do očí a řekla: „Ano.“ „Jak se jmenuješ, krásko?“ „Anna,“ odpověděla. Jan ji i sestru táhl do kavárny „oslavit zásnuby“. U stolu panovalo napětí. Hanka mlčela, Jan vřeštil pomstou. Rozhodl se, že jeho svatba bude ve stejný den jako Markétina.
„Máš důvod, proč jsi neznámé nabídl sňatek?“ zeptala se tiše Anna. „Je-li to jen přelud, odejdu, nebudu se zlobit.“ „Ne, dala jsi slovo. Zítra podáme žádost a pojedeme za tvými rodiči,“ odsekl Jan a mrkl: „Budeme si tykat!“
Měsíc před svatbou se stýkali denně, poznávali se. „Vysvětli mi proč?“ zeptala se jednou Anna. „Každý má své tajemství,“ vyhnul se odpovědi. „A proč jsi souhlasila ty?“ „Představila jsem si, že jsem princezna vydaná za prvního, kdo přijde. V pohádkách to končí štěstím. Chtěla jsem to zkusit.“
Ve skutečnosti to bylo složitější. Anna už jednou lásku prožila — a zlomilo jí to srdce. Ztratila i své skromné úspory. To ji naučilo poznat lidi. Lichotníky odbyla hned. „Toho pravého“ nehledala, ale chtěla chytrého, rozhodného muže. V Janovi viděla sílu a zodpovědnost. Kdyby byl s kamarády, ne se sestrou, minula by ho.
„Jaká princezna? Nemyta nebo Popelka?“ zamyslel se Jan. „Polib mě — uhodneš,“ zasmála se Anna. Ale k polibku nedošlo. Jan všechno zařídil sám, Anna jen vybírala z nabídky. Dokonce šaty koupil sám: „Budeš nejkrásnější.“
Na matrice potkali Markétu s jejím ženichem. Jan přinutil se k úsměvu: „Gratuluji,“ políbil bývalou na tvář. „Buď šťastná se svým boháčem.“ „Nedělej cirkus,“ odsekla Markéta. Prohlédla si Annu — urostlá, půvabná, s královským držením těla. Cítila se jako poražená. Žárlivost jí hryzla duši, štěstí se jí vzdalovalo, jako by vsadila na špatnou kartu.
„Vše je v pořádku,“ předstíral Jan. „Ještě není pozdě změnit názor,“ zašeptala Anna. „Ne, dohrajeme to,“ odsekl. Ale v sále, když se podíval do smutných očí své nové ženy, pochopil, jakou bolest způsobil. „Udělám tě šťastnou,“ slíbil a věřil tomu.
Začal společný život. Hanka s Annou se spřátelily, staly se oporou jedna druhé. Prchlivá Hanka se učila zdrženlivosti a Anna, s citem pro čísla, uvedla do pořádku finance. Za rok otevřeli druhý obchod, pak stavební firmu. Podnikání vzkvétalo, zisky ztrojnásobily. Anna, jako moudrá žena, uměla předložit nápady tak, že si je Jan myslel své. Život by mohl být idylický, ale jeho duše stále teskněla. Chyběla vášeň, co ho kdysi sžírala s Markétou. Vše bylo klidné, předvídatelné. „Rutina,“ myslel si. „Nemiluji ji, to je vše.“
Anna posunula podnikání dál — začali stavět domy na klíč. První byl jejich vlastní. Čím větší úspěch, tím častěji Jan vzpomínal na Markétu: „Nedočkala se. Viděla by moje auto, můj dům!“ Myšlenka „co kdyby…“ se mu vkrádala do hlavy. Anna viděla, jak muž uvadá. Snažila se být milovaná, ale srdce nelze poručit. „Ne všechny pohádky se plní,“ myslela si hořce, ale nevzdávala se — jméno ji zavazovalo.
Hanka také viděla změnu.”Ale když se jednoho večera vrátil domů a uviděl Annu, jak usíná s knihou na klíně a úsměvem na rtech, pochopil, že skutečné štěstí už dávno našel.”