Bývalé matčino ráno v půl šesté
Minulou sobotu jsme s mým mužem, Jakubem, vyskočili z postele v pět třicet ráno, jako by nás prásklo. A všechno kvůli mé drahé mámě, Libuši Novákové, která dvacet let jezdila za prací do Rakouska a Švýcarska, a teď se po návratu domů proměnila v zářivé sluníčko, které v sobotu ráno svítí přímo do obličeje! To je doba, kdy normální lidé spí a sní o volném dni, zatímco my s Jakubem pobíháme po domě, protože máma rozhodla, že ráno je ideální čas na generální úklid, svíčkovou a debaty o životě. Mám ji ráda, to ano, ale občas bych se nejraději schovala pod peřinu a předstírala, že neslyším její energické: „Eliško, vstávej, den utíká!“
Moje máma je živel. Dvacet let pracovala v cizině, aby zajistila mě a mého bratra. Zatímco jsme vyrůstali, myla podlahy ve vídeňských kancelářích, pečovala o švýcarské důchodkyně a posílala nám peníze na školu a oblečení. Vždycky jsem na ni byla pyšná, i když jsem po ní šíleně toužila. Před rokem se vrátila – s kufrem plným příběhů, zvykem vstávat se slepicemi a energií, která by stačila pro pět lidí. S Jakubem jsme jí navrhli, aby bydležila s námi v našem domě, aby si konečně odpočinula. Jenže odpočinek je pro Libuši Novákovou asi mýtus. Odpočívá jen, když spí, a spí, zdá se, jen pár hodin denně.
Tu sobotu jsem se toužila pořádně vyspat. Týden v práci byl náročný, chtěla jsem si poležet v posteli, v tichu si dát kávu a koukat na seriál. Ale v půl šesté ráno jsem uslyšela rachot v kuchyni a pak mamin hlas: „Eliško, Kubo, vzhůru! Zadělala jsem těsto na koláče, musíte pomoct!“ Otevřela jsem jedno oko, podívala se na Jakuba – ležel zabořený do polštáře a tiše naříkal: „Eli, tvoje máma nás přivede do hrobu.“ Zašeptala jsem: „Vydrž, je to moje máma.“ Ale uvnitř jsem se už chystala na další maminu bouři.
Sešli jsme do kuchyně a tam to vypadalo jako při povstání. Máma ve svém květovaném zástěře hnětla těsto, na plotně bublala svíčková a na stole stála mísa se zelím na nádivku. „Mami,“ povídám, „proč tak brzy? Koláče přece můžeme péct k obědu!“ Ona, aniž by přestala s těstem, odvětila: „Eliško, ráno je zlatý čas! Zatímco spíte, život utíká!“ Život? V půl šesté ráno? Jakub, snažící se být diplomatický, navrhl: „Libuško, uvařím vám kafe?“ Máma jen mávla rukou: „Kafe potom, Kubo, umíš krájet zelí?“ Můj ubohý muž, který v životě viděl zelí jen v salátu, pokorně vzal nůž.
Mám ráda maminu energii, ale občas mě vyčerpá. Ona nevaří – proměňuje kuchyň v velitelské stanoviště. Za hodinu jsme s ní nakrájeli tři kila zelí, zadělali další těsto a usmažili řízky, protože „svíčková bez řízků není svíčková“. Jakub se pokusil utéct pod záminkou, že „zkontroluje poštu“, ale máma ho chytila: „Kubo, umyj hrnec, Eliška to nezvládne!“ Podívala jsem se na něj s účastí – jasně litoval, že nezůstal v posteli.
Zatímco jsme pracovali, máma vyprávěla příběhy ze života v cizině. Jak se učila německy, aby se mohla hádat s šéfem, jak ve Švýcarsku pekla koláče pro sousedy, jak po nám stýskalo. Poslouchala jsem a cítila teplo u srdce, ale zároveň jsem si říkala: „Mami, proč nemůžeš prostě spát o hodinu déle?“ Zkusila jsem naznačit: „Co třeba příští sobotu spát do osmi?“ Ale ona se jen zasmála: „Eliško, v osm už je den skoro u konce!“ U konce? Vždyť ještě ani pořádně nezačal!
K poledni kuchyň zářila čistotou, koláče se pekly, svíčková voněla a my s Jakubem vypadali jako po maratonu. Máma, svěží jako růže, před nás postavila talíře s omáčkou a prohlásila: „Tak, děti, to je život! Jezte, než to vystydne.“ Jedli jsme a musela jsem uznat – svíčková byla božská. Jakub mi zašeptal: „Eli, tvoje máma je tank, ale vaří jako šéfkuchař.“ Zasmála jsem se, ale v hloubi duše jsem věděla: máma je taková, protože celý život bojovala, pracovala, přežívala. A teď chce, abychom žili stejně – naplno, i když to začíná v půl šesté ráno.
Svěřila jsem se kamarádce, že mě mámčiny časné vstávání unavuje. Zasmála se: „Eli, to je tvůj poklad! Vydrž, ona vás učí žít naplno.“ Učí? Možná. Ale pořád sníA zatímco jsem si nabírala další porci svíčkové, pomyslela jsem si, že možná jednou, až bude máma moc stará na to, aby nás budila za úsvitu, budeme jí i těch brzkých rán doopravdy chybět.