Svoboda nad peněze
V červnu jsem se rozvedla. Manžel odešel, práskl dveřmi, k té, která je „mladší a pohlednější“. Detaily už nejsou důležité. Václav, můj bývalý, byl před svatbou samé šarmantní kouzlo: květiny, něžná slova, romantika. Ale po obřadu trial verze „dokonalého manžela“ vypršela a jeho plná verze měla omezené funkce. Nic otřesného, jen jedna tříska mi kazila život. Začal počítat peníze. A dělal to s nějakým sadistickým přehnaným důrazem.
Jeho plat byl o trochu vyšší než můj – zhruba o patnáct tisíc. To z něj dělalo „živitele“ a ze mě služku. Ale výdaje počítal podle své logiky. Nákupy „pro domácnost“ byly podle něj jeho milostí vůči mně. „Pro domácnost“ – to byl auto na leasing, dvacet tisíc měsíčně, na kterém mě jednou týdně vozil do supermarketu. „Pro domácnost“ – záclony, pánve, rekonstrukce kuchyně. „Pro mě“ – dětské oblečení, hračky, školní poplatky a lékaři pro syna. „Pro mě“ – služby, protože jsem je platila já. A když jsem to platila já, byly to moje výdaje. To všechno bylo podle něj „pro manželku“. Na sebe, jak tvrdil, skoro nic neutrácel. V jeho očích a v očích jeho rodiny jsem byla „černá díra“, která požírala rozpočet. Vydělávala jsem méně, ale utrácela všechno, co on přinesl. Vybíravě se každý měsíc ptal: „Kolik nám zbylo?“ Nic samozřejmě nezbývalo.
Poslední rok manželství měl oblíbenou hlášku: „Musím tě omezit, chceš moc.“ A omezoval. Nejprve jsme se domluvili, že si každý necháme deset tisíc, zbytek do společné kasy. Pak si vzal rozdíl v našich platech, sobě nechal pětadvacet tisíc, mně stejných deset. Později svůj podíl snížil o dalších deset tisíc se slovy: „Tvoje krém za pět set je luxus, já si vystačím s mýdlem.“ Nakonec na domácnost, jídlo, splátky a dítě mi vycházelo pětapadesát tisíc: on dával dvacet, já třicet pět. Ale nestačilo to. Přestala jsem si dávat stranou těch deset tisíc a vkládala celý svůj plat – pětačtyřicet tisíc – do rodiny. Žila jsem z malých prémie a přeplatek, zatímco mi říkal, jak mě „živí“ a jak ještě více seškrtá mé „nároky“. Že jsem prý materialistka.
Proč jsem se nerozvedla dřív? Byla jsem hloupá. Věřila jsem jemu, jeho matce, své matce. Myslela jsem, že má pravdu: neumím utrácet, on mě živí. Chodila jsem v obnošených věcech, šetřila každou korunu, polykala léky proti bolesti a odkládala návštěvu u zubaře – státní ordinace zavřená, na soukromou nebyly peníze. Mezitím Václav měsíčně utratil třicet pět tisíc za své „rozmary“: nový telefon, značkové boty, drahé reproduktory do auta. A chlubil se, jak „chytře spravuje osobní rozpočet“.
A pak přišel rozvod. Můj „živitel“ odletěl k té, která nespravuje staré svetry, maluje si rty, chodí do gymu, a nevymýšlí, jak nasytit rodinu z drobných. Plakala jsem noc co noc. Jak to zvládnu sama s dítětem? Šetřila jsem ještě víc, s hrůzou hledíc do budoucnosti.
Ale přišel výplatní den. A zázrak! Na účtu zbývaly peníze. Hodně peněz. Dřív jsem v tu chvíli už sazala po kreditce. Pak přišla záloha a peněz přibylo. Sedla jsem si, utřela slzy, vzala bloček a začala počítat. Příjmy, výdaje – všechno do sloupečků. Ano, jeho plat, respektive oněch ubohých dvacet tisíc, „zmizel“. Ale zmizel i leasing na auto – dvacet tisíc. Za jídlo teď utrácím o polovinu méně. Nikdo nenaříká, že kuře není maso, nepožaduje steaky, hustý boršč nebo drahou šunku. Nikdo se nešklebí nad sýrem za dvě stě, když chce „pořádný“ za šest set. Nemusím kupovat pivo, sladkosti neubývají po kilech. A nikdo neřekne: „Tvoje karbanátky jsou nic, objednej pizzu.“
VYLÉČILA JSEM SI ZUBY! Bože, konečně! Vyhodila jsem hadry, ve kterých jsem se styděla vyzvedávat syna ze školky, koupila jsem si obyčejné, ale nové oblečení. Poprvé za šest let jsem zajela ke kadeřnici. Po rozvodu začal Václav platit výživné – osm tisíc, které stačí na školku a plavecký kroužek. Před Vánoci „se rozšafnil“ o pět tisíc navíc s vzkazem: „Kup dítěti ovoce a pořádný dárek, a ne abys to utratila za sebe, znám tě.“ „Za sebe“ – to mě pobavilo. Opilá svobodou a penězi v peněžence jsem synovi koupila všechno, po čem toužil: levný mikroskop, Lego stavebnici, chytré hodinky. Z prémie jsem mu zrekonstruovala pokojík. K Vánocům dostal velkou klec s křečky a vším vybavením.
V listopadu jsem přijala postup do vyšší pozice, na co jsem předtím vůbec nemyslela. Víc práce? Ale jak zvládnu domácnost? Kupodivu to jde. Nemusím stát hodiny u plotny, dělat domácí knedlíky („Živím tě, abys jedla kupované?“). Nikdo mě nenazývá parazitem, nikdo mi nedělá nervy. Jen bývalá tchyně sem tam zavítá „s vnoučkem“, fotí lednici a opravy, asi pro synovu zprávu.
Teď ležím na gauči, jím mango a koukám, jak syn krmí křečky a ptá se: „Mám nasypat víc? Má mít dost vody? A je ta mrkev takhle nakrájená?“ A mám takový klid. Bez Václava a jeho peněz. Ano, musela jsem prodat babiččin domek na venkově, abych vyplatila jeho podíl v bytě. Ale svoboda a klid – ty jsou víc než peníze.