Svatba se nekonala. Ženich k nevěstě nedorazil.
Kolik dívek už od dětství sní o bílých šatech, květinovém věnečku, o mrazení v zádech při slovech „prohlašuji vás za muže a ženu“… Bětka byla jednou z nich. Byla tichá, skromná, snivá a citlivá. Kolikrát zavřela oči, když v televizi ukazovali svatební obřady, a představovala si, jak jednou půjde ruku v ruce s milovaným — za zvuků hudby, pod obdivnými pohledy, se srdcem plným chvění.
Svého Davida potkala ještě na vysoké. Studovali práva, ale v různých skupinách. Byl vysoký, světlovlasý, s pevnou postavou a hravým pohledem. Ona — půvabná, štíhlá, s ušlechtilým držením těla a něžným úsměvem. Celá fakulta říkala, že jsou pro sebe jako stvoření. David od ní neustrnul ani na krok. Doprovázel ji domů, nosil kávu do školy v mrazivých ránech, kreslil srdíčka do jejích sešitů. Jejich láska byla jako z románu — čistá, něžná, upřímná.
Po roce jí požádal o ruku. Při obhajobách diplomů se rodiče už znali, jezdili spolu na chatu, přátelili se. Svatba měla být hned po promoci. Všechno vypadalo dokonale. Bětka týdny vybírala šaty s kamarádkami, prohlížela katalogy, běhala po saloncích. A jednou, když se jí zdálo o vysněných šatech — jemné krajky, krémový hedváb, lehounký vleček — probudila se s myšlenkou: „Takové musí být moje.“
Šla do nejbližšího salonu s přítelkyněmi. Prodavačka Hanka jí vyslechla a najednou se usmála:
„Před pár dny vrátily jedny šaty, přesně jak popisujete. Chcete je vidět?“
Bětka se do nich zamilovala na první pohled, aniž by je zkoušela. Vypadaly, jako by je utkali z jejího snu. Jen kamarádka jí zašeptala: „Hanka říkala, že svatba té nevěsty se neuskutečnila… Neměla bys to raději nechat být?“ Ale Bětka nechtěla nic slyšet. Osud je osud. Šaty zabalili a ona už jen s napětím čekala na ten velký den.
Den před svatbou zůstala v hotelovém pokoji — být chvíli sama, přemýšlet. Šaty si znovu oblékla, točila se před zrcadlem. A najednou se jí zdálo, že v odrazu má na hlavě černou stuhu. Zalehla ji mrazivá hrůza, ale přičetla to nervozitě.
Ráno vše šlo jako po másle: líčení, účes, šaty… Bětka vypadala jako z titulních stránek časopisů. Rodiče, když vešli do pokoje, jen ztichli údivem. Už jen počkat na Davida. Uběhla hodina. Pak dalších třicet minut. Bětka se přestala usmívat. Z okna zahlédla policejní auto. V hrudi jí něco puklo. Vyšla do chodby, sotva se držela na nohou.
„Promiňte… jste Bětka?“ zeptal se mladý policista. „Váš snoubenec… David… měl nehodu. Opilý řidič vyjel do protisměru. Zemřel na místě.“
Bětka neplakala. Jen ztuhla. Pak si sedla na zem a zakryla si tvář dlaněmi.
Utekly tři dny. Stála na hřbitově v těch samých šatech, ale teď s černou stuhou ve vlasech. V ruce držela jejich společnou fotografii. Položila ji do rakve, sklonila se, políbila Davidovu ledovou čelo a zašeptala:
„Promiň… Kdybych věděla, nenechala bych tě odejít…“
Od té doby ji nikdo neviděl usmívat se. Jako by uvadla. Žila jako ve snu. Rodiče říkali, že je to deprese. Lékaři mluvili o poruše přizpůsobení. Ale matka věděla — její dcera pomalu odchází.
Přesně za rok, v den, kdy měli slavit výročí svatby, Bětčino srdce přestalo bít. Lékaři napsali: „srdeční zástava ve spánku“. V rukou měla tu svatební fotografii.
Láska byla skutečná. Příliš skutečná, než aby ji člověk přežil.
Věříte, že láska může být tak silná, že bez ní se nedá žít?…