Padesátiletá žena se stala matkou po šestnácti letech marných pokusů
Jana Nováková, obyvatelka malého městečka u Olomouce, vždy se smutkem a závistí pozorovala šťastné matky. Zdálo se, že jsou všude kolem ní: v parku, v obchodě, na ulici. Jana toužila po dítěti, ale její tělo, zrádně slabé, tomuto snu nevyhovovalo. Zdravotní problémy vytvořily zeď mezi ní a mateřstvím a každým dnem se zdála vyšší.
Když si uvědomila, že přirozeně otěhotnět nedokáže, rozhodla se pro umělé oplodnění. První pokus přinesl naději, ale skončil tragédií – potratem. Srdce jí pukalo, ale nevzdala se. Během šestnácti let podstoupila Jana tuto proceduru ještě sedmnáctkrát. Pokaždé nová naděje, pokaždé nová rána. Léky, injekce, nekonečné testy se staly jejím životem a bolest jejím věrným společníkem.
Lékaři ji prosili, aby to vzdala. Vysvětlovali, že její imunitní systém je skutečný nepřítel. Přirozené NK buňky v jejím těle byly příliš agresivní. Vnímají embryo jako hrozbu, útočí na něj a nedovolí mu uchytit se. „Je to zbytečné, jen se trápíte,“ říkali. Ale Jana byla neústupná. Její oči plály odhodláním a hlas se chvěl vztekem, když žádala: „Dělejte svou práci!“ Vynaložila na léčbu celé jmění – téměř dva miliony korun, ale představa kapitulace byla pro ni nesnesitelná.
Zázrak se stal, když bylo Janě sedmačtyřicet. Po dalším pokusu zjistila, že je těhotná. Radost se mísila se strachem – strachem, že vše opět ztroskotá. Pod neustálým dohledem lékařů žila v napětí, bála se každého nového dne. „Co když zítra všemu přijde konec?“ Tato myšlenka ji neopouštěla. Ale plod se vyvíjel a naděje rostla s každým úderem malého srdíčka.
„Měla jsem císařský řez v 37. týdnu,“ vzpomíná Jana, jejíž hlas se chvěje dojetím. „Ani já, ani lékaři jsme nemohli riskovat. A tak mi pomohli přivést na svět mého chlapečka, mého Honzíka. Bude výjimečný člověk, jsem si jistá, protože jsem na něj čekala tak dlouho, vytrpěla si ho každým kouskem svého těla.“
Během těhotenství se Jana seznámila s doktorem Petrem Svobodou, zakladatelem Centra reprodukční imunologie v Praze. Stal se jejím andělem strážným, podporoval ji na každém kroku a provázel ji měsíci plnými obav a nejistoty. „Bez něj bych to nezvládla,“ přiznává s vděčností.
Teď, když hledí do očí svého syna, nedokáže Jana zadržet slzy. „Chci vzkázat všem ženám, které zoufají a chtějí to vzdát: nevzdávejte se!“ říká s vášní. „Pouze mému odhodlání vděčím za Honzíka. Pokaždé, když se na něj podívám, jsem šťastná, že jsem nepovolila. Mateřství je něco, za co stojí bojovat. Věřte, jsou sny, které nelze zradit!“
Její příběh je chvalozpěvem vytrvalosti. Šestnáct let bolesti, slz a ztrát ji nezlomilo. Dokázala, že i ty nejtemnější noci končí úsvitem, a jejím úsvitem je teď smích malého Honzíka, pro kterého prošla peklem.