V zapadlé vesnici Kamenná, ukryté uprostřed jihočeských polí, neměli Lídu Bílou rádi. Sama se lidem vyhýbala, a “vyhýbala” je ještě slabé slovo. Nesnášela je a vesničané v tom byli zajedno. Zdravím by předčila i tažného vola: široká v ramenou, vysoká, vyšší než leckterý místní chlap, nutila je zvedat hlavy, jen aby se s ní mohli podívat do očí. Jenže pohledu nikdo nevyhledával – na pozdravy neodpovídala, jen si něco bručela pod vousy a šla dál, oči upřené do země. Vlastně ne do země – byla tak vysoká, že spíš hleděla někam do dálky.
Bydlela Lída uprostřed vesnice ve starém domě, který, jak si staří pamatovali, postavil její otec. Dům obklopoval vysoký plot, tak neprodyšný, že se za něj odvážil nahlédnout málokdo. Bába Lída měla rychlé ruce. Jednoho letního večera se opilí hoši ze zvědavosti pokusili přelézt plot – chtěli vidět, jak žije ta podivínka. Lída je z okna spatřila, vyšla před dům s loveckou puškou po otci a beze slova vystřelila nad jejich hlavy. Od té doby se jejímu dvoru všichni zdaleka vyhýbali.
Hospodářství měla Lída pořádné: slepice, husy, králíci, dvě kozy. Vesničané si šuškali: “Nač jí tolik? Stačil by jí důchod, a ona pořád jen šetří.” Drůbež a králíky zabíjela sama, vozila je na trh do okresního města, kde vše během dne prodala. Peníze schovala za ňadra a vrátila se do svého pevného domu. Z kozího mléka dělala sýr podle starého receptu – drahý, ale prý měla ve městě stálé odběratele. Drůbež čistá, králíci vykrmení, vejce velká – vše bez podvodu. Lída cenu neslevovala, ale zboží šlo na odbyt.
Když se o ní ve vsi mluvilo, staří vzpomínali: Lída byla vždy zachmuřená. Matka jí zemřela, když byla ještě malé dítě. Zůstala s otcem – stejně statným a uzavřeným. O pár let později přivedl z vedlejšího kraje macechu, ale ta po měsíci utekla s kufrem na nádraží. Někteří šeptali, že kvůli Lídě nesnesla domov. Tak zůstali otec s dcerou sami. Když Lída vyrostla, otec odjel do města prodávat a zmizel. Zda ho zabili, nebo odešel za uprchlou ženou – nikdo nevěděl. Lída zůstala sama. Navždy.
Nevdala se. “Kdo by takovou vydržel?” drbali ve vsi. Roky ubíhaly, lidé umírali, rodili se noví, ale Lída jako by ztuhla v čase. Ani ji nezasáhlo stáří – vlasy vždy zahaloval šátek, pod nímž byl vidět jen mohutný podbradek, hákovitý nos a husté černé obočí, jakoby vytesané z kamene.
Jedné zimní noci sousedům, Novákům, vzplanul dům. Lída se bez slova objevila s hákem a než přijeli hasiči, pomáhala majitelům oheň hasit. Tak obratně rozhazovala hořící trámy, že pak dům skoro celý postavili z původního materiálu – nic nestihlo shořet. Sousedé děkovali, ale Lída jen zamručela a odešla bez ohlédnutí.
Když Lída zemřela, přijela do vsi z okresního města ředitelka dětského domova č. 5, Alena Svobodová, se třemi vychovatelkami a tucetem dětí. Vesničané, spíš ze zvědavosti než ze zármutku, se hrnuli na její dvůr. Tam se jim otevřel dokonalý pořádek: kurník, králíkárny, kozí chlívek – vše jako z cizích časopisů. V domě sterilní čistota, ale prázdnota. Stůl, židle, železná postel s propadlou mříží, nakřápnutá skříň s jedním prasklým talířem, lžící, nožem a hrnkem bez ucha. U okna stará lavice, lesklá od času, na peci pečlivě složené šaty. A to bylo vše.
Na stole ležela obálka, pevným rukopisem nadepsaná: “Aleně Svobodové od Lídy Bílé.” Ředitelka obálku vzala, otevřela a přečetla si list vytržený ze sešitu. Později vyprávěla: dvacet let posílala Lída každý měsíc dětskému domovu peníze – nemalé, hodně pomáhaly. V dopise stálo: “Dům, hospodářství a veškerý majetek odkazuji dětskému domovu č. 5. Děti za nic nemůžou.”
Vesničané mlčeli, hleděli na prázdný dům. Někdo si vzpomněl, jak Lída, ještě holovlasá, sedávala u řeky a dívala se na vodu, jako by na někoho čekala. Někdo zašeptal, že její otec možná nezmizel, ale utekl, nechal dceru samotnou. A ona, se zavřeným srdcem, nesla ten břímě celý život. A jen dětem, cizím a nevinným, dala vše, co měla.