Jmenuji se Barbora. Příběh mé rodiny je spletí bolesti a ztrát. Když mi bylo pět let, rodiče se rozvedli. Máma podala na rozvod, protože se zamilovala do jiného muže. Brzy se znovu vdala. Otec na mě ale nikdy nezapomněl – platil výživné, bral mě na víkendy do svého domu na okraji Brna. Jeho láska byla mým záchranářem v těch temných časech.
Později se otec oženil s ženou jménem Zdeňku, vdovou se dvěma dětmi z prvního manželství – Jakubem a Alenou. Sblížila jsem se s nimi rychle. Víkendy u otce byly pro mě svátkem – cítila jsem se tam chtěná, jako součást jejich teplého světa. Návraty k mámě domů mi nic neříkaly – tam bylo všechno jinak.
Máma měla s novým manželem dvě děti – chlapce a holčičku. Spolu s otčímem začali podnikat, ale podnikání zkrachovalo. Dluhy narůstaly jako sněhová koule. Museli prodat prostorný byt v centru Brna a přestěhovat se do malého dvoupokojového bytu na předměstí. Pět lidí ve dvou pokojích – život se stal nesnesitelný.
Otčím začal pít. Máma nastoupila do práce a já, ještě dítě, zůstávala doma s mladším bratrem a sestrou. To mě zlomilo. Jednoho dne jsem sbalila věci a odjela k otci. Od tej doby jsem mámu neviděla. Věděla jsem jen, že bratra a sestru vzali do dětského domova a jí sebrali rodičovská práva. Otčím zmizel z jejich života.
U otce jsem znovu ožila. Zdeňka a její matka, babička Marie, mě přijaly jako svou. Roky utíkaly a najednou mi bylo 34. Jsem vdaná, mám dvě děti. Jakub a Alena si také založili rodiny. Stali jsme se opravdovou rodinou, spojenou nejen krví, ale i vzájemným teplem.
Když zemřela babička Ludmila, mámina matka, zasiBabička mi odkázala svůj malý dům v klidné vesnici u Brna, kde teď nacházím útočiště před každodenním shonem.