“Připrav se, mamka s bráchou jedou dělit dědictví”: Okradlas vlastního bratra, nemáš svědomí
Vzdala jsem se svého podílu na dědictví ve prospěch otce, ale nakonec jsem dostala jeho celý byt. Dodnes mi zní v hlavě jeho slova: „Později všechno pochopíš. Hlavně jim nevěř, budou lhát.“ Tehdy jsem nevěděla, o kom mluví, ale teď je mi vše jasné.
Jmenuji se Alena. Mám tetu Zdenu, mladší sestru mé matky. S mámou se přestaly bavit – říkalo se, že Zdena si přivlastnila celé babiččino dědictví. Věděla jsem, že mám bratrance a sestřenici, Honzu a Janu. Jako děti jsme si spolu hráli, ale pak kontakt utichl. Nedávno mě Jana našla na sociálních sítích a řekla mi něco, co mě doslova mrazilo.
Poslední roky mého života byly plné ztrát. Před třemi lety zemřela máma. Táta vydržel, dokud jsem nedostudovala v Brně, a pak ji následoval. Měli se tak rádi – celý život ji hýčkal, nosil ji v náručí, dával květiny. Myslím, že se nikdy nesmířil s tím, že odešla.
Po mámě zdědil táta polovinu našeho bytu. Vzdala jsem se svého podílu v jeho prospěch, ale on, ke mému překvapení, přepsal celý byt na mě. „Později všechno pochopíš,“ řekl. „Nevěř jim, budou lhát.“ Zkoušela jsem se dovědět, kdo jsou „oni“ a o čem budou lhát, ale táta odmlčel.
Půl roku po jeho pohřbu mi napsala Jana. Připomněla mi, že je dcerou tety Zdeny, a řekla, že brzy bude v Brně. „Potřebujeme se sejít a vážně si promluvit,“ napsala. „Mám důležité novinky.“ Neměla jsem důvod odmítat, dala jí své číslo a adresu, ať zavolá dopředu.
Jana přijela o týden později. Vypadala ustaraně. Odvedla jsem ji k nám, a když se rozhlédla, řekla: „Máš hezký byt. Škoda, že brzy budeš muset vypadnout.“ Na kuchyňské židli pak vyložila pravdu: Honza je můj polorodý bratr. Nevěděla podrobnosti, ale podle ní právě proto babička nechala všechno Zdeně a nerozdělila to mezi sestry.
Jana mi řekla, že můj táta nejdřív chodil se Zdenou, a když otěhotněla s Honzou, opustil ji a vzal si moji mámu. „Máma s Honzou brzy přijedou dělit dědictví,“ varovala mě. „Připrav se.“
Byla jsem v šoku. Honza nedostane nic – byt je na mě, tátovy úspory byly doma, protože bankám nevěřil, a auto jsem si koupila sama. Všechno, co táta měl, je teď moje. Příběh o bratrovi zněl pochybně – táta mámil tolik, aby jí tak ublí. Ale život umí být překvapivý.
„Díky, že jsi mi to řekla, Jano,“ odpověděla jsem. „Ať přijedou, když chtějí.“
Připravila jsem jí postel a šla spát. Spím lehce, a tak mě v noci probudil zvláštní šustot. Otevřela jsem oči a uviděla Janu, jak prohledává můj stůl se zapnutým mobilem.
„Něco hledáš?“ zeptala jsem se.
Jana sebou trhla, telefon jí vypadl z ruky a rozbil se o podlahu.
„Já… to… nic,“ začala koktat.
„Jano, jdi spát. A ráno odjeď. Nechci hosty, co mi prošmejdí věci.“
Ráno už byla pryč. Dveře zůstaly pootevřené. Zkontrolovala jsem vše – nic nechybělo.
O pár dní později volala teta Zdena. Podle hlasu byla opilá.
„Donutila jsi tátu přepsat byt na sebe, že?“ ječela. „Okradlas vlastního bratra, nemáš svědomí! On je ženat, bydlí v nájmu, a to kvůli tvý mámě! Kdyby ne ona, vzal by si mě. Zničila nám život!“
Neposlouchala jsem a zavěsila. Už nevolala. Ale Jana dál otravovala, ať jí koupím nový telefon za rozbitý – prý je to moje chyba.
Zdena s Honzou nikdy nepřijeli. Asi jim řekla, že byt je na mě a nic s tím neudělají. Po kontaktu s touhle „rodinou“ jsem pochopila, proč se jim máma vyhýbala. Takoví příbuzní jsou horší než nepřátelé.
Až ti někdo řekne, že rodina je nejdůležitější, vzpomeň si, že někdy je lepší vybrat si, kdo tvou rodinou skutečně je.