Brak bez lásky
Jan se oženil s Annou, aby pomstil své pravé lásce. Chtěl jí dokázat, že její zrada ho nezlomila. S Kateřinou byli spolu téměř tři roky. Láska k ní ho připravovala o rozum – byl ochotný jí dát celý svět, jen aby se usmála. Jan snil o svatbě, ale Katka jeho nadšení krotila: „Proč spěchat? Ještě nedokončila jsem vysokou, tvůj podnik sotva dýchá. Nemáme pořádné auto, ani bydlení. Mám žít s tvou sestrou v jednom bytě? Ne, nechci sdílet kuchyni s Alenou, i když je to moje kamarádka.“
Její slova bolela, ale Jan v nich viděl pravdu. S Alenou se tísnili v rodičovském bytě v Brně a rodinný podnik, který zdědil po rodičích, sotva udržoval nad vodou. Vysokou musel opustit, aby zachránil firmu. S Alenou se rozhodli prodat chalupu – podnik byl důležitější. Za půl roku bez dědictví rostly dluhy, oba byli studenty: on v pátém ročníku, Alena ve druhém. Peníze z prodeje splatily dluhy, nakoupily zboží do obchodu a zůstala malá rezerva. Ale Katka žila přítomností, nechtěla čekat. Její rodiče jí dopřáli bezstarostný život, zatímco Jan, který se přes noc stal sám živitelem, hleděl do budoucnosti jinak. Věřil, že se věci zlepší, že bude mít dům i auto.
Přišlo to nečekaně. Jan čekal na Katku u kina, jak se telefonem domluvili. Překvapilo ho, že si nepřála, aby ji vyzvedl – vždyť nenáviděla autobusy. Vyhlížel ji, když tu přijela v drahém terénním autě. „Promiň, rozcházíme se. Vdávám se,“ hodila mu před sebe knihu a zmizela v autě. Jan ztuhl, nevěřil vlastním očím. Co se mohlo změnit za ty dva dny, co byl na služební cestě?
Alena, když ho uviděla, hned pochopila: „Už víš?“ – „Přikývl.“ – „Sehnala si boháče. Svatba je osmadvacátého. Chtěla mě za svědkyni, odmítla jsem. Svině! Za tvými zády si užívala,“ Alena se rozplakala vzteky. „Uklidni se,“ objal ji Jan. „Ať má všechno, my budeme mít lepší.“
Zavřel se na celý den v pokoji. Alena klepala: „Najez se aspoň, udělala jsem lívance.“ K večeru vyšel s planoucíma očima: „Chystej se.“ – „Co si vymyslel?“ – „Ožením se s první, která řekne ano.“ Alena se ho snažila zarazit: „Takhle to přece nejde, ničíš nejen svůj život!“ Ale on byl neoblomný: „Nepůjdeš-li, jdu sám.“
V městských sadech bylo plno lidí. Jedna dívka se rozesmála, druhá uhnula, třetí se mu zadívala do očí a řekla: „Ano.“ – „Jak se jmenuješ, krásko?“ – „Anna,“ odpověděla. Jan ji i sestru odveslal do kavárny oslavit „zásnuby“. U stolu se vznášelo napětí. Alena mlčela, Jan vřeštěl pomstychtivostí. Rozhodl se, že jeho svatba bude ve stejný den jako Katčina.
„Má to nějaký důvod, proč jsi nabídl sňatek neznámé dívce?“ zeptala se tiše Anna. „Pokud je to jen nápad, odejdu, nebudu se zlobit.“ – „Ne, dala jsi slovo. Zítím podáme žádost a jedeme za tvými rodiči,“ utnul to Jan a přimhouřil oko: „Budeme si tykat!“
Měsíc před svatbou se denně potkávali, poznávali se. „Vysvětlíš mi proč?“ zeptala se jednou Anna. „Každý má své tajemství,“ vyhnul se odpovědi. „A proč jsi souhlasila ty?“ – „Představila jsem si, že jsem princezna, kterou dají prvnímu náhodnému ženichovi. V pohádkách to končí šťastně. Chtěla jsem to vyzkoušet.“
Ve skutečnosti to bylo složitější. Anna poznala lásku, která jí zlomila srdce, a přišla o skromné úspory. Naučila se číst v lidech. Lichotníky odbyla hned. Nehledala „toho pravého“, ale chtěla chytrého, rozhodného muže. V Janovi viděla sílu a vážnost. Pokud by byl s kamarády, ne se sestrou, minula by ho.
„Jaká princezna? Něžná Běla nebo Šárka ze starých pověstí?“ zamyslel se Jan. „Polib mě a poznáš,“ odpověděla Anna žertem. Ale polibky nepřicházely. Jan sám připravoval svatbu, Anna jen vybírala z nabízeného. Dokonce i šaty koupil on sám, opakujíc: „Budeš nejkrásnější.“
Na úřadu narazili na Katku a jejího ženicha. Jan nuceně zašklebil: „Gratuluju,“ políbil bývalou na tvář. „Buď šťastná se svým milionářem.“ – „Nedělej bouři,“ odsekla Katka. Ohlédla se po Anně – urostlá, okouzlující, s královským držením těla. Katka se cítila poražená. Žárlivost jí hlodala duši, štěstí se jí vytrácelo, jako by vsadila na špatného koně.
„Všechno je v pořádku,“ předstíral Jan před Annou. „Ještě není pozdě to vzdát,“ zašeptala. „Ne, dohrajeme to,“ odpověděl. Ale v sále, když pohlédl do smutných očí své nové ženy, pochopil, jakou bolest způsobil. „Udělám tě šťastnou,“ slíbil a věřil tomu.
Začal společný život. Alena s Annou se spřátelily, staly si oporou. Prchlivá Alena se učila zdrženlivosti, zatímco Anna, s talentem pro ekonomii, zavedla v podnikání pořádek. Za rok otevřeli druhý obchod, pak i stavební čety. Podnik rostl, zisky ztrojnásobily. Anna, jako moudrá Libuše, předkládala nápady tak, že Jan je považoval za své. Mohli žít a radovat se, ale jeho duše stále toužila. Chyběla mu vášeň, kterou cítil s Katkou. Vše bylo klidné, předvídatelné. „Rutina,“ myslel si. „Nemiluju ji, to je celé.“
Anna podnik poskJan se v nočních můrách probouzel s výkřikem Katčina jména, ale když otevřel oči, viděl jen Annu, která tiše plakala do polštáře.