Horký červencový žár visel nad vyprahlou zemí vesničky Stříbrná, rozkládající se kdesi v jihočeských lukách. Cesta se vinula do dálky jako had. „To je letos vedro k zbláznění, co? Slunce pálí jako v peci. Aspoň kapku deště,“ zabručel taxikář a poohlédl se do zpětného zrcátka. Ale Anna, sedící vzadu, mlčela a dívala se z okna. „To je tichá! Všichni pořád kecají, ale tahle ani necekla. Kam vlastně jede? Není odsud, to je jasný. Co je to za ptáka?“ vrčel řidič, ale Anna jen tiše vydechla: „Domů.“ Když zaplatila, vystoupila. Taxík s frknutím odjel a nechal ji v oblaku prachu.
Anna kráčela po ulicích, které znala z dětství, ale všechno jí připadalo cizí. Patnáct let tu nebyla. A teď tady stál její rodný dům, kde na ni čeká máma. Ve šeru svítila dvě okna a v jednom se mihla shrbená silueta. „Bože, jak zestárla…“ Anna cítila, jak ji srdce svírá vina tak těžká, že ji nevykoupí. Hruď ji bolela a slzy jí zalévaly oči. „Maminko… moje maminko…“ Chtěla se rozběhnout ke dveřím, zazvonit, kleknout si a prosit o odpuštění. Ale nohy ji neposlouchaly. „Nemůžu… ještě ne… chvilku si sednu…“ zašeptala a klesla na lavičku. Vzpomínky na ni dolehly jako bouře a odnesly ji zpátky v čase.
Její dětství bylo zářivé jako balónek, který jí kdysi dal táta. V pěti letech milovala svůj červeno-modrý míč, a když mu přejelo auto, ležela pak s horečkami. Máma, dětská doktorka, u ní seděla a pečovala o ni. Ve třinácti byla Anna vytáhlá, s dlouhýma nohama, a děti jí říkaly „Čáp“. „Mami, proč mi nerostou prsa? Všichni se mi smějou,“ stěžovala si a tiskla se k matce. „Ty jsi má kráska, všechno je u tebe, jak má být,“ utěšovala ji máma a hladila ji po vlasech.
V sedmnácti Anna rozkvetla – štíhlá, s plnými křivkami, nastoupila na zdravotní školu. A tam potkala lásku. Jirka, starší student, chtěl být chirurgem. Bydlel u staré paní, co mu pronajímala pokoj. Jejich city vzplanuly rychle. Jirka ji vodíval domů, bral ji za ruku, objímal. Dýchala jen pro něj. Jednou, když rodiče odjeli na svatbu, přemluvila Jirku, aby u ní zůstal. Tři dny byli šťastní a slibovali si, že se nikdy nerozejdou. Chtěli se vzít, jakmile Anna dosáhne plnoletosti.
Ale rodiče se vrátili dřív. Když uviděli Jirku, otec, Pavel Novák, zrudl vzteky. „To je Jirka, milujeme se. Pokud půjde, půjdu s ním,“ řekla Anna pevným hlasem. „Ven! Oba ven!“ zařval otec. Jirka vyletěl, Anna za ním. Pavel, rudý vztekem, přecházel po bytě. Miloval svou dceru, ale tohle ho zlomilo. „Jak se mohla takhle ztrapnit? Přivést si kluka, když tady nejsme!“ syčel na manželku, Evu. „Ty jsi ji rozmazlovala! Nic ji nenaučila! Ty za to můžeš!“
„Nekřič! Proč by měla prát nebo vařit? Já tu přece jsem. Přivedla si kluka – komu se to nestalo?“ odpověděla Eva potichu a skrývala slzy. „Hloupá!“ vyjel na ni Pavel a uhodil ji. Eva se schoulila, ale zůstala stát. „Je jí sedmnáct, dneska je svět jiný,“ zašeptala. „Svět je pořád stejný! Zničila jsi mou dceru!“ řval. „Ty jsi zapomněl, že vůbec máš dceru!“ vystřelila Eva. Pavel ztuhl. „Ano, mám dceru, Annu. Ale ty ne. Její máma zemřela při porodu. Anna byla slaboučká, sirotek. U rakve jsem slíbil, že ji vychovám. Vzal jsem si tě kvůli ní. Ty jsi pediatrička, viděla jsi ji v nemocnici, měla jsi ji ráda. Pamatuju, jak jsi navrhla, abychom se vzali, abys jí mohla pomoct. Ale matka není ta, která porodí, ale ta, která vychová!“
Eva se zapotácela bolestí. Ve dveřích stála Anna, bledá jako stěna. „Takže ty nejsi moje máma? A mlčela jsi?“ promluvila dřevěným hlasem a přistoupila k otci. „Ahoj, tati. Máma umřela, a tys sem přivedl tuhle? Oba jste mi znechutili!“ vykřikla a zmizela v pokoji. „Aničko, miluju tě jako vlastní! Odpusť!“ plakala Eva u dveří, zatímco Anna balila věci. S taškou se vydala ke dveřím. Eva se vrhla na kolena: „Nepustím tě, holčičko moje!“ Anna křičela: „Ty mi nejsi nic!“ sešlapávala jí ruce a vytrhla se pryč. Zabouchla dveře a odnesla si minulost s sebou.
Anna s Jirkou se nastěhovali k němu. Domů se nehodlala vracet – vztek na otce a „macechu“ jí pálil v srdci. Stařenka, u které bydleli, jí jednou řekla, že otec v den jejího odchodu dostal mrtvici. Zemřel v nemocnici. „Pohřeb je dnes. Měla bys jít, pomoz té ženě,“ radila. „Lži. Chtějí mě nalákat. Vyhnali mě. Předstírala, že je moje máma!“ odsekla Anna. Dva měsíce u stařenky žili, aniž by Evu viděli. Jirka dostal diplom, Anně bylo osmnáct, vzali se a odjeli do jeho rodného města.
Jirka začal pracovat jako záchranář, Anna jako sanitářka v dětském domově. Uteklo třináct let. Jirka vystudoval medicínu a stal se chirurgem. Anna si doplnila vzdělání a vrátila se k dětem. „Nemůžu je opustit,“ říkala. Milovali se, ale něco jejich život kalilo – Anna nemohla mít děti. Léta se marně snažili, a když se to konečně povedlo, dítě zemřelo v jejím lůně. Aby ji zachránili, lékaři odstranili dělohu. Jirka ji nikdy nevinil, miloval ji bez podmínek. Přikrýval ji, když byla nemocná, líbal ji na rozloučenou, plakal s ní v jejím žalu.
Před čtyřmi lety adoptovali holčičku. Anna se do ní zamilovala na první pohled. Když malá, kterou pojmenovali Ala teď, když se jejich tříměsíční Alenka začala usmívat, Anna poprvé po letech pocítila, že je vše, jak má být.