V malé vesnici Světlá Louka se linula vůně čerstvého chleba, který Marie Nováková pekla ve staré kamnové troubě. Najednou se ozvalo zaklepání na dveře a klid kuchyně se rozplynul jako pára. Marie si utřela ruce do zástěry a spěchala otevřít.
„Mami, seznam se, to je Anička, moje nastávající,“ stál na prahu její syn Jakub se širokým úsměvem.
Marie pohlédla na dívku a ztuhla, jako by ji zasáhl blesk. Anička byla vysoká, skoro metr osmdesát, v minisukni, na jehlových podpatcích, s výrazným líčením a obrovskou kabelkou v ruce.
„Dobrý den,“ vypravila ze sebe Marie a snažila se skrýt šok. „Jardo, pojď sem!“ zavolala na manžela. „Kuba nám přivezl nastávající nevěstu, seznam se!“
Jaroslav, šouravě v bačkorách, vyšel v roztaženém tričku. Když spatřil Aničku, zůstal stát s otevřenou pusou, jako by viděl ducha.
„Zdravím,“ zabručel a rychle zmizel zpět do pokoje, aby se převlékl.
Marie ho sledovala pohledem plným výčitek. Když jí syn před dvěma dny řekl, že nepřijede sám, měla radost. Jakubovi už bylo přes třicet, na rodinu nejvyšší čas. Představovala si skromnou dívku, možná s copem, v jednoduchých šatech. Ale Anička? Tohle nečekala. Lodičky na podpatcích, výrazné nehty, kabelka, z níž trčelo pár ptačích per. Byl to výsměch všemu, co Marie považovala za normální.
„Pojď dál, Aničko,“ řekla a snažila se zachovat klid. „Jardo, sebereš tašku, co tu stojíš?!“
Jaroslav, už v čisté košili, popadl Aniččin kufr a zavedl hosty do domu. Marie využila chvíli a zašeptala synovi:
„Kubo, koho jsi to přivezl? Co je to za výstřelky?“
„Mami, nezačínej se mnou,“ zasmál se Jakub. „Vezmi to tak, že je to jen takový obal. Uvnitř je zlatá, uvidíš.“
Marie skepticky odfrkla a pokřižovala se:
„Ježišmarjá, to je ale překvápko.“
V domě začal shon. Muži něco šeptali u stolu, zatímco Anička se usadila v pokoji Marie a Jaroslava a rozkládala si věci. Marie s údivem pozorovala, jak z kabelky vytahuje klobouky s peřím, plavky a lesklé šatičky.
„Co to je?“ zdvihla se špetkou něco, co vypadalo jako pár nití.
„To je spodní prádlo,“ bezelstně odpověděla Anička. „Chcete? Mám jich víc.“
„To si nechám líbit,“ zavrčela Marie a cítila, jak jí krev stoupá do tváří. „A proč si vlastně děláš pořádek v našem pokoji?“
„Kuba má málo místa a strýc Jarda říkal, že vám to nevadí,“ usmála se Anička.
„Strýc Jarda, jo?“ procedila Marie a pohledem sjela k manželovi. „No to teda.“
Chytila Jaroslava za ruku a vytáhla ho na dvůr.
„Ty se zbláznil? Vydal jsi náš pokoj? Teď budeš spát na gauči, hostitelství přehnaný!“ syčela.
Vtom se ze stáje ozvalo bučení krávy.
„Ach jo, Růženku jsem kvůli vám ještě nepodojila!“ vykřikla Marie a běžela k chlévu.
Anička, která to slyšela, vyběhla za ní.
„Můžu to zkusit?“ nesměle se zeptala. „Nikdy jsem krávu nedojila.“
Marie si ji změřila od hlavy k patě.
„V tomhle?“ řekla sarkasticky a pokynula směrem k Aniččiným podpatkům.
„Hned se převleču!“ Anička se vrhla do domu a za minutu se vrátila v kraťasech a tričku.
Marie povzdechla.
„Tak dobrá, pojď. Ale vezmi si šátek.“
„Můžu klobouk?“ zašveholila Anička. „Mám jeden krásný, s květinama.“
„Šátek!“ odsekla Marie. „Klobouk, to je nápad…“
Ve chlévě jí podala kbelík.
„Dojí se takhle. Já jdu připravit snídani.“
Uběhla půlhodina a Anička se nevracela. Marie prostřela stůl a s bručením se vydala ke chlévu. Když uviděla, co se děje, nemohla se udržet a rozesmála se. Anička, s šátkem nakřivo, obcházela krávu, nakukovala jí z jedné strany, pak z druhé a něco si povídala.
„To je divný, já se dívala všude!“ hájila se, když jí Marie, dosmátá, ukázala, jak se správně dojí.
Po snídani se Anička rozhodla opalovat. Rozprostřela deku, oblékla plavky a ulehla si na dvorku. Jaroslav, který celý týden flinkal, náhle popadl kosu a začal sekat trávu u plotu, přitom ale pokukoval po hostce.
„Aničko, pomůžeš mi s malinami?“ slaďounce zavolala Marie. „Uvaříme marmeládu a kompot.“
„Jasně, teto Máňo!“ rozzářila se Anička.
V maliníku jí Marie podala hrnek. Anička začala sbíratAnička sklízela maliny s takovou vervou, že Marie jen tiše zakroutila hlavou a pomyslela si, že možná právě tuhle divokou krasavici její syn opravdu potřebuje.