Matka ječela: „Zradil jsi mě!“, zatímco otec prostě zmizel.
Alžběta spala tvrdým spánkem, když ticho roztrhlo zvonění telefonu. Popadla sluchátko, srdce jí bušilo v hrudi.
„Alžběto!“ Matčin hlas se chvěl zoufalstvím. „Přijeď! Okamžitě!“
„Mami, co se stalo?“ Alžběta byla najednou úplně vzhůru, snažila se potlačit úzkost. „Zase jste se s tátou pohádali? Celý život jste to tak měli, vyřešte si to sami!“
„Není s kým si to vyřešit!“ vykřikla matka a hlas jí selhal. „Už nemáš otce!“
„Mami… Táta… zemřel?“ Alžběta ztuhla, cítila, jak jí v žilách tuhne krev.
„Přijeď, uvidíš sama!“ odsekla matka. „O tomhle se nemluví po telefonu!“
„Co mám vidět?“ Alžběta téměř křičela zmatkem.
„Přijeď!“ Matka zavěsila.
Alžběta se třásla, zatímco se chystala na cestu. Uháněla do rodičovského domu na okraji Brna, nedokázala si ani představit, co ji tam čeká.
„Alžběto! Přijeď!“ Matčin hlas ve sluchátku zněl jako poplach.
„Co je zas?“ zamumlala Alžběta ospale a protřela si oči.
„Co je zas? Já tu umírám, a ona se ptá!“ Matka téměř vzlykala.
„Mami, je sobota, sedm ráno,“ Alžběta se snažila mluvit klidně, ale uvnitř narůstal strach. „Mám plány, děti, manžela. Vysvětli mi, o co jde, nebo nepřijedu.“
„Nepřijedeš?“ Matka sevřela hrdlo rozhořčením. „Je ti jedno, co se mnou je! Je ti jedno, že mám žal!“
„Mami, celý život jste se s tátou hádali,“ odsekla Alžběta. „Už mě nebaví být vaším rozhodčím.“
„Už nemáš otce!“ vykřikla matka a v telefonu zazněly tóny vypnutí.
„Co je?“ zamručel nevrle Alžbětin manžel, Jakub, otáčejíc se na druhý bok.
„Asi něco vážného,“ odpověděla tiše Alžběta, stále slyšela ozvěnu matčiných slov. „Musím jet.“
„Jsou nesnesitelní!“ rozčílil se Jakub. „Tvoje matka nechápe, že máš vlastní rodinu?“
„Jákube, nezačínej. Rodiče si nevybíráme,“ povzdychla si Alžběta. „Musím jet. Promiň, ale s dětmi budeš muset zvládnout sám.“
„Jako by to bylo poprvé,“ zamumlal. „Řekni své matce: pokud ještě jednou takhle zavolá, podám na rozvod.“
Alžběta překvapeně pozvedla obočí:
„Vážně?“
„Ne, samozřejmě,“ pousmál se Jakub. „Ale stojí za to ji vystrašit. Třeba ji to dojde.“
„Nedojde,“ zavrtěla hlavou Alžběta a začala se balit.
Celý život Alžběty v rodičovském domě byl plný křiku. Matka, Marie Vlasta, neustále ječela, zatímco otec, Jan Dvořák, mlčel, sevřené rty měl tak tenké jako čára. Zdálo se, že nereaguje na její řev, ale Alžběta věděla – uvnitř vřel.
Hádky začaly, když Alžběta ještě chodila do školy. Zřídka nejdřív, pak denně. Matka, s hlasem jako zvon, rozjížděla scény, které slyšeli všichni sousedé v jejich pětipatře. I ti, kteří se vyhřívali na lavičce před domem, kroutili hlavami: „Jak s ní ten chudák žije?“
Nikdo se neptal, jak se cítí Alžběta, jejich dcera, v tom pekle. Zvenčí rodina vypadala spořádaně: otec vedl vědecké oddělení na univerzitě, dobře vydělával, matka nepracovala, starala se o domácnost a dceru. Ale „starala se“ bylo silné slovo. Marie všem poroučela: manželovi, Alžbětě, i uklízečce, kterou otec najal, aby ho žena přestala sekýrovat. Doufal, že pomocnice matku uklidní. Marná naděje.
Matka se hádala dál, nestyděla se před nikým. Alžběta pro ni byla jako nábytek – její pocity nikoho nezajímaly. Dívka snila: až vyroste, uteče. A stalo se. Odjela studovat do Brna, opustila rodné městečko a vracela se jen zřídka. I tyto návštěvy však kazily rodičovské spory.
Jednou Alžběta slyšela, jak otec, unavený dalším matčiným výstupem, zařval: „Co ti ještě chybí, Marie? Snad hvězdu z nebe?“ Matka ztuhla – on ji přerušil! – pak se ale rozesmála a… ztichla. Na chvíli.
Na Alžbětině svatbě matka překonala sama sebe. Tahala otce za rukáv, dělala poznámky, a když řekl svatební řečník, že Jan pronese přípitek, Marie vyskočila: „Já to řeknu sama! Jemu nelze důvěřovat důležité věci!“ Hosté na sebe pohlédli, Alžběta hořela studem.
Po svatbě otec potají Alžbětě daroval byt v Brně a přísně ji varoval, aby to matce neřekla. Alžběta tajemství uchovala, řekla jen Jakubovi. „To je něco!“ podivil se. „Doufám, že my taková tajemství mít nebudeme.“ „Nebudeme,“ usmála se Alžběta. „Jsem po otci – hádky nesnáším.“
Vzpomínky ji přepadly, když jela k rodičům. Připravovala se na matčiny stížnosti, představovala si otcovy unavené oči. Ale realita byla horší.
Matka otevřela dveře a zaječela: „Všechno jsem mu dala – mládí, život! A on, nevděčník!“
„Mami, co je s tátou?“ Alžběta ji chytila za ramena.
„Tvůj otec v noci utekl!“ vyhrkla Marie a slzy jí zaplavily tvář.
„Jak utekl?“ Alžběta cítila, jak se jí pod nohama propadá podlaha.
„Šel spát, ráno tu nebyl! Vzal si věci a odešel!“
„Volala jsi mu?“
„Samozřejmě! Nebere! Zavolej ty, se mnou mluvit nechce!“
Alžběta vytočila otcovo číslo. Zvedl hned, jeho hlas byl překvapivě klidný: „Vím, na co se ptáš. Zasloužil jsem si, abych tvoji matku do smrti neviděl. Bydlím u kamaráda na chatAlžběta se rozhlédla po prázdném pokoji, kde stále ležel otcův zapomenutý šálek kávy, a najednou pochopila, že klid, který hledala celý život, možná nikdy nenajde.