Dnes jsem si znovu uvědomil, jak je život nevyzpytatelný. Nikdy by mě nenapadlo, že jako otec tří dětí skončím v domově pro seniory kdesi na Moravě.
Jmenuji se Václav Novák a ještě nedávno můj život vypadal dokonale. Měl jsem dobrou práci, pěkný byt v Brně, auto a hlavně milující manželku a tři skvělé děti. Spolu s ženou jsme vychovali syna a dvě dcery. Naše rodina byla příkladem pro ostatní – měli jsme vše, co jsme potřebovali, a žili v harmonii. Ale čas ukázal, že naše výchova měla trhliny. Když před deseti lety moje žena zemřela, zůstal jsem sám se svou prázdnotou.
Syn Tomáš odjel před lety pracovat do Německa. Oženil se tam, založil rodinu a měl skvělou kariéru. Občas přijel na návštěvu, ale v posledních letech se jeho cesty stávaly čím dál řidší. Dcery, Žofie a Alena, žily kousek ode mě, ale jejich životy se točily jen kolem jejich vlastních rodin a problémů.
Dnes je 23. prosince. Venku padá sníh a lidé spěchají domů s dárky a stromečky. Já sedím u okna a cítím se opuštěně. Zítra mám narozeniny – poprvé je oslavím úplně sám. Zavřu oči a vzpomínám, jak jsme se dřív všichni scházeli na Vánoce. Moje žena vždycky vše pečlivě připravila – výzdoba, cukroví, kapr s bramborovým salátem. A dnes? Nikdo na mě nevzpomene. Nikdo mi nezavolá.
Ráno v domově začal shon. Příbuzní si odváželi své rodiče na svátky, přinášeli koledy a dárky. Já jen mlčky pozoroval, vědom si, že mne nikdo nečeká.
Najednou se ozvalo klepání.
„Dál!“ řekl jsem překvapeně.
„Šťastné Vánoce, táto! A všechno nejlepší!“
Zůstal jsem jako opařený. V dveřích stál můj syn Tomáš. Vrhli jsme se k sobě do náruče. Nedokázal jsem si vzpomenout, kdy jsme se viděli naposledy.
„Ty jsi to opravdu, synku? Není to sen?“
„Samozřejmě, tati. Přijel jsem včera, abych tě překvapil.“
„Proč jsi mi neřekl, že tě sestry odvezly sem?“ pokračoval rozčileně. „Každý měsíc jsem jim posílal peníze, aby se o tebe postaraly. A ony mlčely! Nevěděl jsem, že jsi tady.“
Jen jsem zavrtěl hlavou.
„Tati, bal si věci. Odjíždíme. Dnes večer máme vlak do Německa. Budeš bydlet s námi.“
„Do Německa? Copak jsem na to už ne starý?“
„Nesmysl. Moje žena tě už nemůže dočkat. A musíš poznat svou vnučku!“
Sousedé v domově si šeptali: „To je syn, jak se patří!“
Teď žiju s Tomášem v cizině, obklopen láskou. A uvědomil jsem si jednu věc – teprve na sklonku života poznáte, jestli jste děti vychovali dobře.