Jana zpívala radostí – konečně měla svůj vlastní byt. Žádný pokoj v podnájmu, žádný koutek u mrzuté bytné, ale pořádný dvoupokoják v obyčejné čtvrti v Brně. Bez Ludmil, které vypínaly světlo v jedenáct a řvaly na chodbě, ať “zklidní tu sprchu”. Bez dozorců, co kontrolovali každý její krok. Jen ona a její dospělá svoboda.
Byt jí pomohli koupit rodiče, když prodali starý byt po zemřelé tetě. Jana ho zrekonstruovala, zařídila podle svého a pozvala kamarádku Elišku na oslavu. Seděly, smály se, popíjely čaj s dortem. Pak se Jana rozhodla vyprovodit Elišku ke dveřím. Otevřely, vyšly na chodbu – a tam mezi schody spatřily ženu. Seděla na schodu, slušně pojídala chleba se šunkou a vedle ní ležela ošoupaná taška.
“Promiňte, kdo jste?” divila se Jana.
Žena se zarazila, polkla.
“Já… Jsem Alena Nováková. Dřív jsem tady bydlela. Váš byt… to je ten můj bývalý, ne?”
Jana ji poznala – ano, přesně tato žena ten byt před pár měsíci prodala.
“Co tady děláte?”
“Víte, holky…” oči Aleny Novákové se zalily slzami. “Nemám kam jít…”
Kamarádky na sebe pohlédly. Alena Nováková se rozplakala a vyprávěla.
Po rozvodu vychovávala syna – Jakuba. Všechno pro něj, všechno do něj. Vyrostl z něj slušný, zodpovědný, laskavý muž. Vystudoval, našel práci, oženil se s obyčejnou, ale aktivní dívkou – Veronikou. Zpočátku bylo všechno v pořádku. Přestěhovali se do jeho třípokojového bytu, Alena Nováková zůstala sama. Pak se narodila vnučka – Terezka. A později – Honzík. A za pár let Veronika s Jakubem navrhli: Prodej byt, bydlíš s námi. Bude to jednodušší. Prý stejně u nich hlídáš děti.
Souhlasila. Polovinu peněz jí měli dát na účet, polovinu si nechali. Ale peníze jí nikdy nedošly.
Život s mladou rodinou byl nesnesitelný. Děti od rána do večera. Veronika v práci, Jakub v kanceláři. Vaření, praní, úklid, výchova – všechno na ní. Přitom babičce nebylo dovoleno děti vychovávat – jen hlídat, krmit a mlčet. Ani slovo navíc.
Když si stěžovala na zdraví, Jakub jen řekl: “Mami, vždyť to zvládáš. Děti jsou v pořádku, Veronika spokojená, já můžu v klidu pracovat. To je přece štěstí – být spolu.”
Alena Nováková brečela únavou. Léto, když rodina odjela k moři, řekla, že jede za kamarádkou, ale ve skutečnosti jen bloumala městem a spala na lavičkách u řeky. A dnes najednou přišla zpátky k domu. Nevěděla proč. Prostě ji to táhlo.
“Říkala jsem si – možná tady přespím na střeše…” řekla smutně.
Jana a Eliška nedokázaly udržet emoce.
“Takhle to přece nejde!” rozčílila se Eliška. “Nejste na to sama! Pojďte k Janě, tam přenocujete.”
“To není vhodné…” bránila se žena.
“Žádné ‘není vhodné’!” řekla Jana.
Doma u času Eliška, která pracovala jako právnička, opatrně zjišťovala: Kam zmizely peníze z prodeje bytu?
“Jakub řekl, že mi půlku dá na účet…” zašeptala.
“Za ty peníze se dá koupit garsonka,” řekla rozhodně Eliška. “S Janou vám pomůžeme.”
Za měsíc se Alena Nováková nastěhovala do nového, malého, ale svého bytu. Ve stejném domě, jen o patro níž. Co přesně Eliška řekla Jakubovi – to nikdo neví. Ale zaplatil.
Veronika s babičkou přestala mluvit. Vnoučata k ní chodila střídavě – sama.
A Alena Nováková se zase usmívala. S Janou se spřátelily, chodily spolu do divadla a na výstavy.
“Víš, co jsem pochopila,” řekla jednou Eliška. “Stáří je třeba prožívat ve vlastním bytě. Jinak člověku snadno zůstane jen nebe nad hlavou.”
Jana přikývla:
“A hlavně – nesmí mlčet, když ho tlačí do kouta.”