Lukáš a Dana se rozhodli oslavit výročí seznámení v útulné kavárně v centru Brna. Domů se vrátili až po půlnoci.
„Konečně jste dorazili!“ přivítala je ve dveřích Lukášova matka, Věra Nováková, se zkříženýma rukama. „Kde jste se to toulali? Já tu sama hlídám vnoučata!“
„Mami, co se stalo?“ podivil se Lukáš. „Vždyť ty děti miluješ.“
„Bylo to tak náročné?“ doplnila Dana, sundávajíc kabát.
„Vy se bavíte, zatímco já se tu lopotím!“ odsekla tchýně. „A kde je matka těch dětí?“
„Má práce, takže my si zase užíváme, co?“ Věra ukázala do kuchyně. „Umyjte nádobí! Rozehnali jste se po městě, teď se zasloužíte!“
Lukáš se zamračil a otevřel notebook. Najednou ztuhl, jeho křečovitě sevřené prsty přitiskly obrazovku. Uviděl něco, co mu zastavilo krev v žilách.
Po svatbě si Lukáš s Danou sice pronajímali byt, ale brzy museli přesídlit k tchýni – peníze nestačily. Danini rodiče žili v jednopokojákovém bytě s jejím mladším bratrem a pro mladé tam nebylo místo. Lukáš změnil zaměstnání, plat klesl, ale slibovali mu postup.
„Dano, je to jen dočasné,“ uklidňoval ji Lukáš. „U mámy ušetříme. Je sama, jen sestra sem občas nakoukne a nechá tu děti. Zvládneme to.“
„Mohla bych si přivydělat, třeba i ty,“ navrhla Dana.
„Abych dřel jako kůň od rána do noci?“ vzplanul Lukáš. „Celý den v práci, pak ještě někam chodit? Jen abych se doma prospal? Kdy budeme žít?“
„A tohle s tvou mámou bude život?“ povzdechla si Dana.
„Chápeš, že nemáme peníze? Když se u mámy zabydlíme, rychleji si našetříme.“
Dana mlčela. Žít s tchýní se jí nechtělo. Neteře a synovce Lukášovy sestry Jany znala jen ze svůb – hlučné, rozmazlené, nezanechaly v ní dobrý dojem. Volba ale nebyla.
„No a co je na tom špatného?“ přivítala je Věra. „Lepší než platit cizím za nájem. Náklady rozdělíme na tři: vy dvě třetiny, já jednu. Na jídlo platíme stejně. Nakupuju a vařím já. Vy uklízíte.“
„Dobře, mami,“ souhlasil Lukáš. „Dano, jde to?“
„Jo…“ vydechla si.
Zpočátku vše klapalo. Mladí se vraceli k hotové večeři, ráno je čekala snídaně. Dana si po práci brala zakázky na internetu, ale víkendy kazily návštěvy neteří. Jana skoro nechodila, děti nechávala od pátku do neděle.
Úklid s nimi byl nemožný – roznášely chaos, šťouraly se ve všem, vpadly i do ložnice, když ještě spali.
„Lukáši, ať si pro ně máma přijde,“ prosila Dana. „Ještě spíme!“
„To jsou děti,“ mávl rukou. „Moji příbuzní, tak i tvoji. Vydrž.“
„Pracovala jsem do rána!“
„Nikdo tě nenutil. Dobře, vstávám. Mám s kluky sraz, jedeme na ryby. Budu až večer.“
„A já? Zase sama?“
„Máma je tu. Chceš klid? Dej jim svůj notebook, ať si hrají.“
„Skvělý nápad! Dej svůj,“ odsekla Dana.
„Mám tam důležité dokumenty,“ utnul to Lukáš. „Co ty, máš snad důležitější věci?“
„Mám projekt, dneska termín!“ vykřikla. „Jdi, vyřeším to sama.“
Takhle to šlo pořád dokola. Lukáš odcházel s kamarády – rybařit, na grilovačku, na pivo. Dnes zase odjel.
Věra krmila děti.
„Dano, pojď se najíst,“ hodila přes rameno. „Málo palačinek, ale tobě to stačí. Lukáš říkal, že si můžou hrát na tvém notebooku.“
„To je lež!“ rozhořčila se Dana. „Nic jsem neslibovala. Mám práci, dnes je uzávěrka.“
„To jsi lakomá,“ odfrkla si tchýně. „Jsme rodina! Jana jim nedá notebook, je drahý.“
„Mám tam týdenní práci!“ utrhla se Dana. „Teď budu pracovat.“
„Umyj nádobí,“ hodila jí Věra a sáhla po telefonu.
Dana myla nádobí a zlobila se, že nikdo v domě si ani šálek neutře. Tchýně už drmolila do telefonu:
„Ivanko, samozřejmě přijdu! Za hodin”Večer se Věra vrátila domů a rozhořčeně křičela, že děti rozbily vázičku, ale Dana už jen tiše zabalila poslední věci a vykročila ke dveřím.”