Jirka kráčel k bráně své chaty na okraji Brna, vedle sebe měl neznámou ženu.
„Jirko, ahoj!“ zavolala na něj sousedka Marie Nováková, vystrčivší hlavu přes plot. „A kdo to s tebou je?“
„Ahoj, Nováková!“ usmál se Jirka. „Rozhodl jsem se oženit. Přivezl jsem si budoucí paní domácí, Jitku.“
Jitka na chatě pracovala od rána do večera a Jirka jí nezůstával nic dlužen. Jednoho dne, když odjel do města, Marie Nováková nakoukla přes plot.
„Tak co, nevěsto, nepřijdeš na čaj?“ zeptala se s trochou škodolibosti.
„Přijdu,“ kývla Jitka.
Strávila u sousedky hodinu a půl a vrátila se domů těsně před Jirkovým příjezdem.
„Proč jsi tak zamyšlená?“ všiml si.
Jitka se jen usmála. Pravdu už znala.
„Jirko, ahoj! Kdo to s tebou je?“ Marie Nováková neskrývala zvědavost, když si prohlížela novou návštěvnici.
Jirka, sevřeně vedoucí svou společnici, se šibalsky ušklíbl:
„Nováková, ty jsi pořád na stráži? Chystám se oženit. To je Jitka, budoucí paní domácí. Chata je velká, potřebuju vědět, jestli to zvládne.“
„Jitka, ano?“ přikývla sousedka. „Hezké jméno. Jirka je u nás dobrá partie, šikovný, zlaté ruce. A zůstáváte dlouho, nebo jen na sezónu?“
„Nech nás být, nestíráme,“ mávl rukou Jirka, otevřel vrátka a pustil Jitku dovnitř.
„Jituš, přinesu ti koláč!“ zavolala za nimi Marie Nováková a zachechtala se.
„Zvláštní ženská,“ podivila se Jitka, když vešly do domu. „Co myslela tím ‚na sezónu‘?“
„Nevšímej si jí,“ mávl rukou Jirka. „Lidi tu najímají pomocnice na léto, tak se tak vyjádřila. Je trochu prostoduchá, co čekáš? Radši se s místními moc nebav, Nováková je největší drbna.“
Dům zářil čistotou, jen lehká vrstva prachu se usadila přes zimu. Jitka s obdivem procházela pokoji.
„Jirko, to jsi všechno udělal sám?“ ukázala na uklizené závěsy, vyšitý ubrus a ubrousky.
V kuchyni visely lněné utěrky s jemnými výšivkami.
„No jistě,“ odfrkl si Jirka. „Před tebou se tu všemožné ženské snažily mě omotat kolem prstu. Jsem přece pohledný chlap, svobodný. Ale já čekal na tebe. A dočkal jsem se!“
Jitka se začervenala. Jirka byl skutečně pohledný: statný, s šedivými vlasy, s vychytralou jiskrou v očích. A k tomu byt v Brně a chata.
Poznali se na trhu. Jirka vybíral sazenice malin, Jitka hledala semínka petržele.
„Krásná paní, vemte si tři pytlíky, dám slevu,“ přemlouval ji prodavač.
„Nač by mi tolik bylo?“ smála se. „Jsem sama, stačí jeden.“
„Já mám na zahradě prázdný záhon,“ mrkl na ni Jirka, který stál vedle. „Co kdybychom spojili síly?“
„A co na to řekne tvá žena?“ usmála se Jitka a prohlédla si ho. Pohledný, dobře oblečený, očividně starší než ona.
„Jsem vdovec,“ povzdechl si. „Ale tys mi roztopila srdce.“
Tak začal jejich příběh. O týden později Jirka přiznal:
„Jituš, s tebou je mi tak dobře, tak klid. Nechci se loučit. Jezdím na chatu na léto. Pojedeš se mnou? Budeme spolu jezdit do práce, cesta netrvá dlouho.“
Jitka souhlasila:
„Co mám ztratit? Děti jsou dospělé, vzpomenou si, jen když potřebují peníze. Manžela nemám, nemám ani kočku. Možná je to moje šance?“
Na chatě brzy přešli na tykání. Jirkovo vyznání o svatbě Jitku dojalo a Marii Novákovou pobavilo.
Celé léto Jitka pracovala na zahradě: záhony se zelenaly, ve skleníku dozrávaly okurky a rajčata, plevel neměl šanci. Jirka ryl, nosil vodu, štípal dříví. Zvenčí vypadali jako harmonický pár.
Jednou, když Jirka odjel do města, Marie Nováková zavolala na Jitku:
„Nepřijdeš na čaj? Nebo ti to Jirka zakázal?“
„Proč by zakazoval?“ podivila se Jitka. „Přijdu.“
Vrátila se těsně před Jirkovým příjezdem, zamyšlená.
„Co je?“ zeptal se.
„Jen jsem přemýšlela, jak těžké je ztratit blízkého,“ odpověděla, zadívala se mu do očí. „Žiješ, a pak najednou – člověk není.“
„Ale nech toho,“ mávl rukou Jirka. „Pokud jde o mou ženu, to je dávno, už to nepamatuju. Teď mám tebe. Nevím, co bych bez tebe dělal!“ Objal ji a mrkl.
Týdny plynuly, úroda byla skvělá: okurky, mrkev, jahody, rajčata. Ale Jirkova nálada se změnila. Začal jí vyčítat maličkosti a o svatbě už nepadlo ani slovo.
„Proč jsi nezavřela skleník?“ bručel ráno.
„Jirko, v noci bylo teplo, úroda by se zničila!“ snažila se vysvětlit.
„Ty mi chceš radit?“ odsekl. „Jako kdybys celý život zahradničila! Kromě petržele na okně jsi nic neviděla!“
„To není pěkné,“ urazila se Jitka. „Rodiče měli zahrádku, vím, co a jak roste. Chceš-li, nechám všechno tvé.“
„Dobře, dobře,“ změkčil se Jirka. „Ale radši se mě ptávej. Mimochodem, umíš vařit marmeládu? Je čas sbírat jahody.“
Jitka přikývla a pomyslela si: „Tak začalo.“ Dokud vařila marmeládu, byl Jirka samá laskavost. Ale jakmile se sklenice usadily ve spíži, vrátily se výčitky. Jitka už přemýšlela, jak odvézt část úrody, aby nezůstala s prázdnou.
„Jirko, co se děje?“ nevydržela to a zeptala se přímo.
Chtěl odpovědět ostře, ale zazvonil telefon. Jirka rychle zvedl sluchátko a jeho výrazJitka se tiše usmála, když slyšela, jak Jirka do telefonu zoufale křičí: „Kde jsou mé peníze?!“ zatímco ona v klidu zamkla dveře chaty na nový zámek.