Honza přišel domů pozdě. Beze slova si v předsíni došmátl boty, pověsil kabát a němě zamířil do koupelny. Za pár minut už seděl v kuchyni, kde na něj čekal talíř s kuřecím gulášem a hráškem – speciálka jeho ženy Jitky. Vedle stál salát z mořských plodů. Vzal vidličku, chvíli v něm přebíral, než se prudce otočil.
“Řekni mi na rovinu… Kde jsi vzala ten salát?” zeptal se potichu, ale důrazně.
Jitka ztuhla s čajníkem v půli cesty ke šálku. V očích jí zůstal viset neklid.
Společného života měli za sebou už přes třicet let. Kdyby měla Jitka ohodnotit své manželství od jedné do sta, bez váhání by dala padesát. Protože zažili všechno – lásku i nervy, štěstí i mrzutost, jasné chvíle i nudné dny. Normální život. A Honza – třebaže tvrdohlavý a někdy nesnesitelný – byl dobrák. Věrný, spolehlivý, pracovitý.
Zlom nastal minulé jaro, když Jitka zkolabovala. Doktor řekl, že je to prostě nahromaděná únava z let dřiny. Honza ji vezl domů taxíkem – své auto už dávno neopravovali, všechny peníze mizely v dluhu za svatbu jejich dcery Elišky.
Eliška se právě vdávala a chtěla mít svatbu “jako z pohádky”. A i když šaty vypadaly divně a dort byl podle Honzy “jako z polystyrenu”, rodiče to snášeli. Hlavně aby byla dcera šťastná.
Po svatbě mladí nastěhovali do bytu po ženichově dědovi, zatímco Honza s Jitkou spláceli úvěr, jezdili starým autem, vařili na rozbité plotýnce a byli věčně utahaní.
Jitka učila angličtinu a brala si doučování. Honza dělal jako zámečník v továrně. Odmítal jídelnu, burgery, pizzy – jen domácí strava! Teplá, čerstvá, různorodá.
Jitka neodmlouvala, i když se po práci sotva držela na nohou. Jednou to nevydržela:
“Jak mám stihnout uvařit polévku, hlavní jídlo, salát a ještě udělat kompot? Nejsem robot.”
Ale Honza ji utřel historkami o své prababičce, která chodila do pole, živila rodinu o osmi lidech a ještě hrála v ochotnickém spolku.
Jitka prostě padala únavou. Jednou, když šla do nové lahůdkárny u nich za domem pro čerstvý chleba, uviděla výlohu s předpřipravenými saláty. A najednou řekla:
“Dám si ‘Mořské speciality’, velkou porci…”
Doma k večeři byly zelné listy, koláč… a ten salát.
“No to teda! Novinka! Chutná to skoro jako domácí,” pochválil Honza.
Jitka nic neřekla. Od té doby to bylo její tajemství: když nestíhala, koupila jídlo v lahůdkárně. Domácké, chutné, trochu dražší – ale aspoň si mohla oddychnout.
A tak by to šlo dál, kdyby ne náhoda. V práci Honza obědval s mladým praktikantem. Ten měl masové kuličky a salát, až nápadně podobný tomu Honzovu.
“Odkud máš ty kuličky?”
“Z lahůdkárny za rohem. Tam je to lepší než doma!” zasmál se kluk.
Honza zpozorněl. Příliš mnoho náhod. A v něm se zrodilo podezření…
Ten večer jedl potichu, než položil tu otázku. Jitka sklopila oči.
“Já… já jsem prostě unavená. Myslela jsem, že ti je to jedno, hlavně když ti to chutná…”
Honza vstal. Přistoupil. Objal ji.
“Neni to mi jedno. Ale ty jsi taky člověk, Jituš. Máš právo být unavená.”
Zajíkla. On se usmál.
“Mír?”
“Mír.”
A místo obvyklé večeře si ten večer objednali pizzu, pustili starý film a poprvé po dlouhé době se necítili jen jako manželé… ale jako pár, kterému na sobě záleží. A to stačilo, aby se všechno změnilo.