**Svěkyně a Snacha**
Tereza Antonínová vracela se domů svým obvyklým pomalým krokem. Když otočila klíčem v zámku, zaslechla najednou v bytě hlasy. Cizí. Sundala si boty a po špičkách prošla do kuchyně.
To, co spatřila, ji doslova vyvedlo z míry.
U stolu se hlasitě smály tři mladé dívky. Uprostřed, jako paní domu, seděla její snacha – Veronika. Na plotně bublal hrnec a bytem voněl čerstvý guláš. Ten samý, který Tereza ráno uvařila na večeři.
„Co je to za cirkus?!“ vyjela na ně ostře a v kuchyni jako by se zastavil čas.
Veronika zvedla hlavu a nuceně se usmála:
„Maminko, kamarádky jen přišly na pokec. Pochutnaly si. Guláš je výborný, že?“
Tereza Antonínová mlčky přejela pohledem stůl. V talířích hostů – zbytky její večeře. Ze skříně – nejlepší servis. Z vázy – ovoce, které koupila na víkend.
Veronika byla v rodině už skoro dva roky. Syn Jakub se do ní zamiloval po uši, vzali se rychle. Nejprve bydleli v podnájmu, ale když majitelka rozhodla prodat byt, ocitli se bez možností.
„Mámo, prosím, ubytuj nás jen na chvíli,“ žadonil Jakub. „Brzo něco seženeme.“
Tereza souhlasila. Ale hned stanovila pravidla. A od prvního dne věděla: klid nečekej. Veronika byla drzá, neuctivá, odpovídala s výsměchem. Každý den přinesl nový důvod k podráždění.
Nejprve to byly drobky na stole. Pak rozházené věci. Potom práskání dveřmi.
„Proč vás vyhodili?“ zeptala se Tereza jednoho večera, když už to nevydržela.
„Byt se prodal,“ odsekla snacha.
„Nevěřím. V takových případech dávají měsíc, vám dali dva dny. Asi jsi na pronajímatele mluvila stejně jako na mě, co?“
Veronika se ušklíbla, zastrčila si sluchátka a otočila se zády.
Nazítří Tereza posbírala drobky ze stolu a demonstrativně je vysypala na Veroničinu postel. Ta vyletěla jako uštknutá a začala řvát. Hádka byla ohlušující.
Večer se z práce vrátil Jakub. Mlčky vyslechl matku a položil jedinou otázku:
„Vážně to bylo kvůli drobkům?“
„Kvůli neúctě!“ zvolala Tereza. „Buď žijete podle mých pravidel, nebo si balíte kufry.“
Jakub slíbil, že si s Veronikou promluví. Ta se na pár dní chovala slušně, ale pak se vše vrátilo do starých kolejí. A najednou – prudká změna. Uklízela, chovala se tiše, dokonce uvařila kompot.
Tereza byla na pozoru. A právem. Za týden jí syn oznámil:
„Mámo, budeš babička.“
Místo radosti – zklamání. Dítě – a nemají kde bydlet. A ještě snacha, которую nemohla vystát.
„Tak už chápu, proč se změnila! Přemluvil jsi ji!“ vyjela na syna. „Ale to nic nemění. Tady žít nebudete. Ještě nejsem v důchodu.“
Syn mlčel. A druhý den, sotva Tereza odešla na návštěvu, Veronika pozvala kamarádky. Guláš, který uvařila, putoval na talíře.
Ale Tereza se vrátila dřív. A zastihla „hostinu“ v plném proudu.
„Tohle je můj byt, ne hospoda. Vypadněte!“ řekla stroze. „A ty, Veroniko, bal si věci.“
Veronika odešla bez slova. Večer přišel Jakub. Když uviděl manželčin kufr u dveří, mlčky sbalil i své věci.
„Pokud odejdeš, nemusíš se vracet,“ řekla Tereza.
Ale odešel. Půl roku se matka se synem neviděli. Až po čase se Tereza Antonínová odhodlala zavolat. Setkali se v kavárně. S Veronikou už nemluvila.
Babičkou se stala, ale z dálky. A pokud něčeho litovala, tak jediného – že kdykoliv pustila snachu přes práh. Protože úcta – to není něco, co si zasloužíš břichem. Buď ji máš, nebo ne.