**Denis a Lucie: Rozbitý notebook a tchyně, která nás obvinila**
Dnes si připomínám, jak jsme s Lucií slavili výročí našeho seznámení v útulné kavárně v centru Brna. Doma jsme se vrátili až po půlnoci.
„Konečně jste se ukázali!“ přivítala nás ve dveřích Denisova matka, Alena Václavovna, s rukama zkříženýma. „Kde jste se zase motali? Já tu sama s vnoučaty trčím!“
„Mami, co se stalo?“ podivil se Denis. „Vždyť ty děti Milady miluješ.“
„Bylo to tak náročné?“ přidala se Lucie, když sundávala kabát.
„Vy se flákáte, a já tu dřu jako kůň!“ sekla tchyně. „A kde je matka těch dětí?“
„Je zaneprázdněná, zatímco vy dva odpočíváte!“ Alena Václavovna ukázala do kuchyně. „Umyjte nádobí! Dost jste se prošli, teď budete makat!“
Denis se zamračil a otevřel svůj notebook. Náhle ztuhl, jeho prsty sevřely displej. Uviděl něco, co mu doslova zastavilo krev v žilách.
***
Po svatbě jsme s Lucií bydleli v pronájmu. Brzy jsme se ale museli přestěhovat k mojí matce — peníze nestačily. Luciini rodiče žili v garsonce s jejím mladším bratrem, a tak tam pro nás nebylo místo. Změnil jsem práci: plat byl nižší, ale slibovali mi postup.
„Lucie, je to jen dočasné,“ uklidňoval jsem ji. „U mámy ušetříme. Bydlí sama, sestra jí jen občas zajde na návštěvu nebo nechá děti. Zvládneme to.“
„Mohla bych si přivydělat, stejně jako ty,“ navrhla Lucie.
„Co, dřít dvacet čtyři hodin denně?“ vybuchl jsem. „Celý den jsem v kanceláři, a pak ještě někam běhat jen proto, abych měl na nájem? Kdy budu vůbec žít?“
„A s tvojí mámou v jednom bytě to bude lepší?“ povzdechla si.
„Chápeš, že nemáme na výběr? Když bude máma spokojená, rychleji si našetříme na vlastní byt.“
Lucie mlčela. Žít s tchyní jí nevonělo. Netušila, co ji čeká. Denisovy neteře, děti jeho sestry Milady, viděla jen jednou na svatbě. Hlučné, rozmazlené — nezanechaly v ní dobrý dojem. Ale jiná možnost nebyla.
„No a co je na tom špatného?“ přivítala nás Alena Václavovna. „Lepší než platit nájem cizím lidem. Náklady rozdělíme na třetiny: vy dvě části, já jednu. Na jídlo přispíváme stejně. Nakupuju a vařím já. Vy uklízíte.“
„Dobře, mami,“ souhlasil jsem. „Lucie, jsi s tím v pohodě?“
„Ano…“ vydechla.
Zpočátku to šlo hladce. Vraceli jsme se k hotové večeři, ráno nás čekala snídaně. Lucie si po práci brala zakázky přes internet, ale víkendy kazily návštěvy neteří. Milada se skoro neukazovala, nechávala děti od pátku do neděle.
Úklid s nimi byl nemožný: dělaly nepořádek, šťouraly se ve všech koutech, a pokud jsme spali, mohly vtrhnout i do ložnice.
„Denisi, ať máma ty děti vezme,“ prosila Lucie. „Ještě spíme!“
„To jsou děti,“ mávl jsem rukou. „Mé neteře, takže i tvoje. Vydrž to.“
„Pracovala jsem půl noci!“
„Nikdo tě k tomu nenutil. Dobře, vstávám. Jdu s kluky na ryby. Budu zpátky večer.“
„A co já? Zavřou mě zas do toho cirkusu?“
„Máma je doma. Chceš klid? Dej jim svůj notebook, ať si hrají.“
„Skvělý nápad! Dej ten svůj,“ odsekla.
„Mám tam dokumenty,“ zavrčel jsem. „Ty tvoje jsou důležitější?“
„Dneska mi končí projekt!“ vyjela na mě. „Jdi, poradím si.“
A tak to šlo dál. Chodil jsem s kamarády: rybařili jsme, dělali grilovačky nebo jen tak bloumali po městě. Dnes jsem zase odešel.
***
Alena Václavovna krmila děti.
„Lucie, seď,“ hodila do větru. „Smažených knedlích není moc, ale tobě to stačí. Denis říkal, že děti si můžou hrát na tvém notebooku.“
„To není pravda!“ rozhořčila se Lucie. „Nic jsem neslibovala. Mám tam práci, dnes je deadline.“
„To jsi lakomá,“ odfrkla si tchyně. „Jsme rodina! Milada svůj notebook nedává, ten je drahý.“
„Mám tam celotýdenní práci!“ utnula to Lucie. „Teď budu pracovat.“
„Umyj nádobí,“ hodila jí do tváře Alena Václavovna a vzala si telefon.
Lucie myla nádobí a vztekala se, že tu nikdo neumí ani šálek po sobě. Tchyně už drmolila do telefonu:
„Jitko, samozřejmě se sejdeme! Za hodinu v obchoďáku. Kdo to řve? Vnoučata. Neboj, Lucie je pohlídá. Ať se trénuje, když ještě nemá vlastní.“
Lucie málem upustila talíř. Potichu vyšla z kuchyně, sbalila se, vzala notebook a odešla. Tchyně mlčela — asi chtěla oznámit svůj odchod až na poslední chvíli.
Lucie zamířila do internetové kavárny, kde často pracovala. Usadila se v rohu, objednala si kávu a ponořila do projektu. Za půl hodiny mi zazvonil telefon:
„Lucie, kde jsi? Co se děje?“
„Pracuju,“ odpověděla klidně. „Dneska mi končí projekt.“
„Máma je v koncích! Kam jsi zmizela?“
„Nedokážu pracovat v tom randálu,“ ukončila to.
„Zrušila jsi mámě sraz s kamarádkou!“
„Ať ji pozve k nám.“
„S těmi uličníky?!“
„Tak s nimi seď ty a mámu pusť. Ony mají matku!“
„To si vymýšlíš,“ zavrčel jsem.
„Nevymýšlí. Spíš vy dva si tady něco namlouváte,“ kontrovala. „Máma nás tak pohostinně přijala, a my za to platíme. Tento měsíc jí na jídlo nedošlo, vzala si od nás o dva tisíce navíc. Ty sis toho nevšiml?“
„Jsi lakomá!“ vyletěl jsem.
„A kam ty sypeš peníze?“ vzplanula. „Ještě jsi mámě nedal ani korunu, všechno platím já. Ale pro kámoše vždycky nějaké máš! Dvanáct dní v měsíci žerou tvoje neteře na náš účet.*Ale nakonec jsme se s Lucií z tohoto dusného prostředí vymanili, našli vAle nakonec jsme se s Lucií osvobodili, našli vlastní cestu a pochopili, že rodina by měla být oporou, ne přítěží.