Vztahy mezi ženami a jejich tchyněmi se utvářejí různě. Někdy jsou láskyplné a plné úcty, jindy jen snesitelné. Jsou však příběhy, kterým by člověk neuvěřil, dokud se sám neocitne v podobném pekle. Takový byl i osud mé kamarádky Jitky, jejíž život se proměnil v nekonečný boj se ženou, která den co den pomalu otravovala její existenci.
Když se Jitka seznámila s Vojtěchem, bylo jí teprve jednadvacet. On byl starší, již prožil nešťastné manželství a vychovával dvě děti z předchozího vztahu. Navzdory věkovému rozdílu a rozdílným životním zkušenostem mezi nimi vzplála opravdová láska. Mysleli si, že dokážou překonat vše – stíny minulosti i odsudky okolí. Jen jedno překážku nezvládli – Vojtěchovu matku, Libuši Pavlovnu.
Od prvního dne tato žena neskrývala odpor. Všechno ji dráždilo – Jitčin věk, její prostota, způsob mluvení, touha po lásce. Tchyně dělala drobné naschvály, smazávala úsměv z tváře – jako by úmyslně hledala, kam zasadit další ránu. Jitka se snažila přizpůsobit, věřila, že si ji získá. Mýlila se.
Nejprve Libuše Pavlovna přinesla do jejich společného domu koťátko, přestože dobře věděla, že Jitka má alergii a že v bytě už žije dospělá kočka a pes. Dům se proměnil v cirkus plný žárlivých zvířat. Pak tchyně začala vynášet z bytu „zbytečné“ věci, včetně knih, kytary i Jitčiných osobních dárků, s odůvodněním, že „s miminkem není čas na hudbu a čtení“. Ale to nejhorší přišlo s těhotenstvím.
Když Jitka musela na lůžko kvůli hrozbě potratu, Libuše Pavlovna zůstala v domě a vládla jako paní domu. Rozstříhala svatební prádlo na hadry, vyhodila část šatů. Těhotná dívka cítila bolest, strach a křivdu – jako by byla ve vlastním domě vyděděnec. Ale ještě horší chvíle měly přijít.
Ke konci těhotenství se rozhodli dokončit rekonstrukci. Vojtěch požádal o pomoc matku. Ta přišla a okamžitě požadovala, aby Jitka – v osmém měsíci – vápnila stropy. Když Jitka zdvořile odmítla s odvoláním na svůj stav, Libuše Pavlovna se ušklíbla:
„Dřív ženy rodily na poli a pracovaly s vidlemi, a ty jsi nějaká choulostivá, jen aby ses všemu vyhnula.“
Vojtěch mlčel. A v tom mlčení byla rána tvrdší než jakákoliv slova.
Po porodu se Jitka vracela domů už s jiným srdcem. Cítila se jako cizí. A když v dětské dece, kterou jí tchyně darovala, objevila schované jehly, sevřel jí hrůzou hrdlo. Ukázala to manželovi, ale ten jen řekl, že „se jí to zdálo“. Jitka neudržela nervy – hodila deku do kamen a dívala se, jak v plamenech mizí její strach, víra i trpělivost.
Uběhlo pár týdnů. Bolavá záda, dítě k doktorovi. Žádná pomoc. Vojtěch tedy zavolal matku. Ta přijela s výrazem mučednice. Celou cestu do nemocnice nekritizovala, nesoudila, neházela jedovaté poznámky. „Slabá jsi, Jitko. Náš syn si mohl najít ženu pevnější a chytřejší. Tobě se jen chce ležet a naříkat.“
Jitka mlčela. Svírala pěsti. Myslela jen na to, aby dítě prošlo vyšetřením.
Na zpáteční cestě Libuše Pavlovna, bez čekání na zelenou, s miminkem v náručí přeběhla přes přechod na červenou. Auta zabrzdila s pisklavým zvukem, někdo troubil, jiný nadával, a Jitka stála na chodníku a mráz jí přebíhal po zádech.
A tehdy se vše zlomilo.
Přímo na ulici, bez zábran, bez zdržení slz, vykřikla:
„Skoro jsi zabila mé dítě! Otravuješ mi život od prvního dne! Pamatuj si, Libuše Pavlovno, už ho nikdy neuvidíš. Nevezmeš si ho do náručí. Nikdy! Jsi mi cizí člověk. A je mi jedno, že jsi jeho babička!“
A pak dodala to, co v sobě nosila měsíce:
„Možná jsi opravdu chtěla, abych se nevrátila z porodnice? Možná jehly v dece nebyly náhoda? Třeba jsi čarovala? Chtěla jsi, abych zmizela, jako zmizela Vojtěchova bývalá žena?“
Libuše Pavlovna mlčela. A Jitka se otočila a odešla.
Po několika měsících se manželství rozpadlo. Vojtěch se nikdy nedokázal rozhodnout, na čí stranu se postavit. Dál mlčky podporoval matku, ignoroval bolest té, kterou slíbil chránit. Jitka sbalila věci a odešla s dítětem, odnášejíc si to nejdůležitější – svou důstojnost a syna, který si zaslouží vyrůstat v lásce, ne ve stínu jedovaté babičky.
Teď žije sama. Pracuje. Pronajímá si byt. Vychovává chlapečka. A navzdory všem zkouškám říká: „Vybrala jsem si svobodu. Vybrala jsem si zdraví – své i svého syna. Už nebudu žít ve strachu. Ani o sebe, ani o něj.“
A vy byste takovou tchyni odpustili? Nebo byste také raději udělali tlustou čáru?