Vždycky jsem si myslela, že budu pomáhat svým dětem, dokud na to budu mít sílu, a na stáří se ony postarají o mě. Ale bolí uvědomit si, že jsem se mýlila. Když byli moji vnoučata malí, slýchala jsem: “Mami, ty jsi pro nás tak důležitá!” Teď vyrostli, a já jsem se stala přebytečnou. Ani na jejich zavolání si nemůžu počkat – jen chladné ticho a prázdnota.
Mám dvě dospělé děti – dceru Janu a syna Tomáše. S jejich otec jsme se rozešli, když chodili ještě do školy. Našel si jinou ženu, ta otěhotněla, a on odešel za ní. Zprvu se ještě občas stýkal s Janou, ale Tomáš, když se dozvěděl pravdu, s ním přestal mluvit. Pak otec odjel s novou rodinou do jiného města a kontakt ustal. Na alimenty jsme mohli zapomenout. Zůstaly jsme v malém bytě na okraji Brna a já jsem děti táhla sama.
Moji rodiče a bratr pomáhali, jak mohli, ale i tak to bylo těžké. Tomášovi bylo patnáct, Janě dvanáct, když jsme se rozvedli. Prožívala jsem jejich pubertu sama, často jsem v noci plakala. Ale děti vyrostly, zmoudřely, vystudovaly, založily rodiny. Jana se první vdala, a o dva roky později se oženil Tomáš. Nikdy se mnou nebydleli – hned odjeli budovat vlastní život.
Dělala jsem všechno, abych je podporovala. Obzvlášť moje pomoc byla potřeba, když se narodila vnoučata. Byla jsem pro ně druhou mámou – místo Jany jsem “hlídala na mateřské”, vodila vnučku do školky, chodila pro ni, vařila, pomáhala s úkoly. Podporovala jsem i snachu, když její matka nemohla. Když děti chtěly někam vyrazit, nechávaly vnoučata u mě. Nikdy jsem neodmítla, i když mi nebylo dobře. Chápala jsem – jsou mladí, potřebují odpočívat. Já jsem taky byla mladá máma, ale nikdo mi nepomáhal.
Děti často volaly, přivážely vnoučata, já je zase navštěvovala. Až do té doby, než vnoučata odrostla a přestala mě potřebovat. Teď už sami chodí do školy, mají vlastní zájmy, svůj život. Čas utekl příliš rychle a já jsem zůstala na okraji. Finančně pomoct jsem nemohla – z důchodu mi sotva vycházelo na živobytí. Vnoučata se mnou nechtěla trávit čas, táhlo je to ke kamarádům a telefonům. Děti přestaly volat a jezdit.
Nejdřív ještě občas přijely, zavolaly, ale čím dál míň. Musela jsem jim sama vytočit číslo, abych se dozvěděla, jak se mají. Teď mi volají jen na svátky, aby stroze popřály. Přijedou jednou za rok, a to jen na chvíli. Nestárnu zrovna do krásy, je pro mě těžké uklízet sama. Potřebovala bych pomoc, ale stydím se žádat. Loni mi prasklo potrubí. Zavolala jsem Tomášovi, prosila, ať přijede, ale jen mávl rukou: “Zavolej instalatéra, já na to nečas.” Jana taky řekla, ať si zavolám řemeslníka, že zeť má plno práce.
Pomohl mi soused, mladý kluk, kterého jsem náhodou zatopila. Přišel, zavřel vodu, a jeho žena pomohla uklidit. Pak sám dojel do obchodu, koupil všechno na opravu a spravil potrubí. Snažila jsem se jim dát peníze – byla to přece moje chyba – ale odmítli. Řekli, že kdykoliv pomůžou, když bude potřeba. A moje děti ani nezavolaly, jestli je to vyřešené. Rozhodla jsem se, že už jim volat nebudu. Nechci se vnucovat. Naposledy mi volali na Silvestra – popřáli a hned se rozloučili. Ani mě nepozvali k sobě.
Mám dvě děti a dvě vnoučata, ale jsem úplně sama. Vždycky nás učili, že nejdůležitější je obětovat se pro děti. Ale teď už si nejsem jistá. Možná jsem měla žít víc pro sebe? Pak by se stáří tolik nezdálo tak hořké. Dala jsem jim všechno, a v odpověď dostala ticho. A to ticho mi trhá srdce.