Když jsme se s Ondřejem vzali, hned jsme začali snít o vlastním bydlení. Žili jsme v malém městě nedaleko Brna a spoléhali jsme jen na sebe. Moji rodiče nám nemohli pomoct a Ondřej vyrůstal u babičky, Věry Aleny, a nechtěl se vracet do jejího domu. S matkou se téměř nestýkal — občas za ní jen zajela, když navštívila babičku. Ondřej pro ni byl cizí: měla nového manžela a malou dceru, syn už dávno nebyl součástí jejího života.
Vzali jsme hypotéku a dřeli jako koně. Chtěli jsme co nejdřív splatit část půjčky, abychom mohli v kladu plánovat děti. Ondřej si od matky půjčil nějaké peníze, ale dluh jsme rychle vrátili. Pět let jsme šetřili na všem a hypotéka byla skoro splacená. Konečně jsme si oddechli — i kdybych šla na mateřskou, zvládli bychom platby. A pak jsme se rozhodli a zjistili, že budeme rodiče. Ten samý den, kdy jsme to chtěli oslavit, zazvonila u dveří tchyně, Jaromíra. Její návštěva byla jako blesk z čistého nebe.
„Co je to za důvod?“ pronesla sarkasticky a prohlížela si nás.
Radovali jsme se, ale její výraz zůstal nehybný. Místo gratulace vypálila:
„Nepřišla jsem kvůli tomu. Ondřeji, tvoje sestra, Zdenka, se vdává. Nemá kde bydlet. Babička se k vám nastěhuje, tak jí připravte místo.“
„Proč k nám?“ vyrazilo z Ondřeje.
„Vychovala tě, tak buď vděčný a pomoz jí,“ usekla Jaromíra.
„Mami, ona má vlastní byt! Proč by tam měla bydlet Zdenka?“
Hádka skončila přívalem výčitek. Tchyně s bouchnutím odešla. A následující den přijela babička. Stála na prahu, svírala kapesník a plakala. „Jen překážím, nikdo mě nechce,“ šeptala a srdce mi pukalo. Ondřej ji objal: „Nebreč, babi, bude líp.“ Ale já už cítila, jak se náš život promění v peklo.
S příchodem Věry Aleny začalo martyrium. Tchyně k nám začala chodit bez varování, kdykoli se jí zachtělo. Tvrdila, že má právo navštěvovat matku. A po jejích návštěvách začaly mizet věci. Drobnosti, ale stejně nepříjemné: jedna vázaná, co jí chválívala, jindy soška z police. Mlčela jsem, ale uvnitř jsem vřela. A pak si Zdenka odnesla babiččin televizor — ten, co jsme s Ondřejem koupili, aby mohla sledovat své seriály. Babička prozradila, že vnučka ho prostě zabalila a odešla, bez vysvětlení. Navíc jí brala celý důchod, nechávala ji bez koruny.
Jednoho dne Věra Alena nevydržela a řekla dceři:
„Když sem chodíš tak často a stýská se ti, můžu se vrátit domů. Zdenka nemá děti, ale Ondřej bude brzy otcem.“
Po tom Jaromíra přestala tak často chodit. Asi se bála, že babička si skutečně vezme zpátky byt. Rok po narození našeho syna jsem se vrátila do práce — babička s radostí hlídala pravnouče. Začali jsme snít o větším bytě: ve dvoupokojovém bylo těsno. Věra Alena jednou s úsměvem řekla:
„Zdenka čeká miminko a žádá mě o pomoc. Ale já už jsem si tu zvykla, nikam nechci. Koupíme třípokojový a počkáme na naši princeznu!“
Věřím, že to tak bude. Ale pokaždé, když si vzpomenu na babiččiny slzy a tchyninu drzost, cítím, jak ve mě stoupá vztek. Naše rodina si zaslouží klid a já udělám vše, abych ji ochránila před těmi, co v nás vidí jen výhodu.