Sousedka odhalila ženichovo tajemství a já se pomstila
Jaroslav kráčel k bráně své chaty na okraji Brna, pod paží vedl neznámou ženu.
„Jaroslave, ahoj!“ zavolala na něj sousedka Alena Dvořáková, vykukující přes plot. „A kdo je to s tebou?“
„Ahoj, Dvořáková!“ usmál se Jaroslav. „Rozhodl jsem se oženit. Přivezl jsem budoucí paní domu, Kateřinu.“
Kateřina pracovala na zahradě bez odpočinku a Jaroslav jí byl nablízku. Jednoho dne, když odjel do města, Alena Dvořáková nahlédla přes plot.
„Tak co, nevěsto sousedko, přijdeš na čaj?“ zeptala se s chytráckým úsměvem.
„Přijdu,“ přikývla Kateřina.
Strávila u sousedky hodinu a půl a vrátila se domů těsně před Jaroslavovým příjezdem.
„Proč jsi tak zamyšlená?“ všiml si.
Kateřina jen pokyvovala hlavou. Už znala celou pravdu.
„Jaroslave, ahoj! Kdo je to s tebou?“ Alena Dvořáková neskrývala zvědavost a prohlížela si hosta.
Jaroslav, stále vedoucí svou společnici, přimhouřil oči:
„Dvořáková, ty se pořád hlídáš? Já se chystám k oltáři. Tohle je Káťa, budoucí paní domu. Chata je velká, potřebuju vědět, jestli to zvládne.“
„Kateřina, že?“ kývla sousedka. „To je hezké jméno. Jaroslav je u nás žádaný ženich, šikovný, zlaté ruce. A vy jste tu natrvalo, nebo jen na sezónu?“
„Nech nás být,“ mávl rukou Jaroslav, otevíral vrátka a pouštěl Káťu před sebe.
„Káťo, zastav se na čaj!“ zavolala za nimi Alena Dvořáková a zasmála se.
„Zvláštní ženská,“ podivila se Kateřina, vstupujíc do domu. „Co myslela tím ‚na sezónu‘?“
„Nevšímej si jí,“ mávl rukou Jaroslav. „Lidé tady najímají sezónní pomocníky, tak to pronesla. Je prostá, co od ní čekáš? Radši s místními moc nemluv, Dvořáková je hlavní drbna.“
Dům zářil čistotou, jen lehký nános prachu zůstal po zimě. Kateřina s obdivem procházela pokoje.
„Jaroslave, to jsi všechno udělal sám?“ ukázala na uklizené záclony, vyšívaný ubrus a ubrousky.
V kuchyni visely lněné utěrky s jemnými výšivkami.
„To bych se divil,“ odfrklal Jaroslav. „Před tebou tu po mně chodily ženské. Jsem pohledný muž, sám. Každá se snažila, co mohla. Ale já čekal na tebe. A dočkal se!“
Kateřina se začervenala. Jaroslav opravdu vypadal dobře: statný, s prošedivělými hustými vlasy, s jiskrou v očích. A k tomu měl byt a chatu.
Seznámili se na trhu v Brně. Jaroslav vybíral sazenice malin, Kateřina hledala semínka kopru pro okenní parapet.
„Krásná paní, vezměte si tři sáčky, dám vám slevu,“ přemlouval prodavač.
„Kam bych tolik dala?“ smála se. „Jsem sama, stačí mi jeden.“
„A já mám na zahradě prázdný záhon,“ mrkl Jaroslav stojící vedle. „Co kdybychom spojili síly?“
„A co na to řekne tvoje manželka?“ usmála se Kateřina, prohlížejíc si ho. Pohledný, oblečený stylově, rozhodně starší než ona.
„Jsem vdovec,“ povzdechl si. „Ale tys rozžehla mé srdce.“
Tak začal jejich příběh. Za týden se Jaroslav přiznal:
„Káťo, s tebou je mi tak lehko, tak klid. Nechci se rozloučit. Odjíždím na chatu na sezónu. Pojedeš se mnou? Budeme spolu jezdit do práce, cesta není dlouhá.“
Kateřina souhlasila:
„Co mám ztratit? Děti jsou dospělé, vzpomenou si jen, když potřebují peníze. Manžel nemám, ani kočku. Třeba je to můj osud?“
Na chatě rychle přešli na tykání. Jaroslavovo oznámení o svatbě Kateřinu vzrušilo a Alenu Dvořákovou pobavilo.
Celou sezónu Kateřina pracovala na zahradě: záhony se zazelenaly, ve skleníku dozrávaly okurky a rajčata, plevel neměl šanci. Jaroslav kopal, nosil vodu, štípal dříví. Zvenčí vypadali jako harmonický pár.
Jednou, když Jaroslav odjel do města, Alena Dvořáková zavolala Kateřinu:
„Přijdeš na čaj? Nebo ti to Jaroslav zakázal?“
„Proč by zakazoval?“ podivila se Kateřina. „Přijdu.“
Vrátila se před Jaroslavovým příjezdem, zahloubána do myšlenek.
„Co je s tebou?“ zeptal se.
„Jen jsem přemýšlela, jak těžké je ztratit blízké,“ odpověděla, hledíc mu do očí. „Žiješ, a pak – prásk – a je po něm.“
„Nech toho,“ mávl rukou Jaroslav. „Pokud myslíš mou ženu, to už je dávno, dávno zapomenuto. Teď mám tebe. Nevím, co bych bez tebe dělal!“ Přitiskl ji k sobě a mrkl.
Týdny ubíhaly, úroda se vydařila: okurky, mrkev, jahody, rajčata. Ale Jaroslavova nálada se změnila. Začal si Kateřinu všímat kvůli maličkostem a o svatbě už nepadlo slovo.
„Proč jsi nezavřela skleník?“ bručel ráno.
„Jaroslave, v noci bylo teplo, úroda by přišla vniveč!“ snažila se vysvětlit.
„Ty mě chceš učit?“ odsekl. „Jako bys celý život pracovala na zahradě! Nevidělas nic kromě kopru na okně!“
„To je přehnané,“ urazila se Kateřina. „Rodiče na vesnici měli zahrádku, vím, co a jak roste. Chceš-li, nebudu na nic sahat.“
„Dobře, dobře,“ uklidnil se Jaroslav. „Ale poraď se se mnou. Mimochodem, umíš vařit zavařeninu? Je čas sbírat ovoce.“
Kateřina přikývla, myslíc si: „Začíná to.“ Dokud vařila džem, byl Jaroslav samý šarm. Ale jakmile se sklenice usadily ve spíži, vrátily se výtky. Kateřina už přemýšlela, jak odvézt část úrody, aby nezůstala s prázdnou.
„Jaroslave, co se děje?“ nevydržela a zeptala se naKdyž se Alena Dvořáková usmála a vešla k ní na čaj, Kateřina věděla, že konečně našla místo, kam patří.