Dnes jsem zase přemýšlela o tom, jaký chaos nám do života přinesla tchýně. Včera se Honza vrátil od své matky, hluboce si povzdechl a navrhl, abychom naší dvouleté dceři udělali test otcovství. „Ne pro mě, mamka na tom trvá,“ řekl.
„Půl roku před naší svatbou mu pořád dokola opakovala: ‚Nežeň se s ní, není pro tebe ta pravá!‘“ vzpomíná třicetiletá Alena, jejíž hlas se třese rozhořčením. „Říkala, že jsem příliš hezká, že ji jednou podvedu! Tehdy jsme se tomu smáli, žertovali jsme, že měl raději zůstat s ‚ještěrkou‘, aby měl jistotu. Ale teď už nám do smíchu není. Opravdu není.“
Alena se nepovažuje za nějakou oslnivou krásku. Je to obyčejná dívka z okolí Brna, která se stará o sebe jako většina žen. Je štíhlá, upravená, obléká se nenápadně, vždycky byla náročná na vztahy a měla sebeúctu. Proč si její tchýně, Božena Nováková, usmyslela, že Alena je povrchní a nevěrná, zůstává záhadou. Ale tato žena proměnila život své snachy v pekelný kolotoč.
S Honzou jsou manželé čtyři roky, mají dceru. Alena je na mateřské, její dny jsou nekonečnou směsicí vaření, uklízení a přebalování. Jediní, s kým mluví, jsou ostatní matky na pískovišti. Ale tchýně nedává pokoj. Pořád podezřívá Alenu z nevěry, špehuje ji jako detektiv z laciného seriálu.
„Vždycky za mnou šla jako stín!“ vzdychá Alena a v očích jí stojí slzy. „Volala, kontrolovala mě, jezdila bez ohlášení, chtěla mít přehled o každém mém kroku. Ze začátku jsem se tomu smála, říkala jsem to Honzovi, pobavilo nás to. Ale vyčerpává mě to! Už jsem se několikrát neudržela a vážně se s ní pohádala. Na chvíli utichla, ale pak začala nanovo.“
První velký skandál udeřil pár měsíců po svatbě. Božena Nováková nečekaně dorazila do Aleniny práce. Bez zavolání, bez důvodu. Chtěla zkontrolovat: Opravdu tam snacha pracuje? Nebo snad lže manželovi, že je v kanceláři, zatímco běhá za milenci?
„Nevím, jak ji tam vůbec pustili!“ vzpomíná Alena s rozechvělým hlasem. „Máme kancelářskou budovu, střežený vstup, návštěvy jen po ohlášení. Málem jsem spadla, když sekretářka Tereza přivedla ji: ‚Máte návštěvu.‘ Ptám se jí: ‚Boženo Nováková, co tu děláte?‘ A ona: ‚Přišla jsem se podívat, kde pracuješ.‘ A rozhlížela se kolem! Máme open space, všichni u počítačů, všechno na očích. Nevím, co by provedla, kdybych měla vlastní kancelář.“
Později jí Tereza pošeptala, že ta podivná žena jí kladla spoustu otázek. Jak dlouho Alena pracuje? Nepřichází pozdě? S kým se kamarádí? Nemá tu nějakého přítele? „Řekla jsem jí, že jste vdaná, že máte manžela!“ dodala Tereza s tázavým pohledem. Alena byla v šoku. Doma pak přiznala Honzovi všechno: „Tvoje matka překročila všechny meze! Promluv si s ní, tohle není normální! Mohla mi klidně vlézt pod stůl, jestli tam nemám milence. Kdo ví, třeba to udělala!“
Honza se s matkou zjevně důrazně promluvil. Načas byl klid. Božena Nováková volala jen večer, ptala se, jak jsou věci, posílala domácí koláče. Alena začala doufat, že bouře pominula. Mýlila se.
Další incident přišel, když byla Alena těhotná, ale ještě chodila do práce. Když se nachladila, vzala si neschopenku, spala doma s vypnutým telefonem. V tom ji probudilo divoké bušení na dveře a nepřetržitý zvuk zvonku. „Vyskočila jsem, myslela jsem, že je požární poplach!“ vzpomíná. „Podívám se do dveří – tchýně! S vykřičeným obličejem kopala do dveří a držela zvonek. Bála jsem se otevřít, zavolala jsem Honzovi: ‚Okamžitě jeď, nevím, co se děje!‘ Přijel za dvacet minut. A ona celou tu dobu stála přede dveřmi a čekala na mě!“
Oba se na Boženu Novákovou rozkřikli. Alena pohrozila, že zavolá policii nebo psychiatrii, jestli se to bude opakovat. „Drž ji ode mě dál!“ vyžadovala od manžela. A zase nastalo ticho.
Alena porodila dceru, ale tchýně se na vnučku ani nepodívala. Později vyšlo najevo proč. Nevěřila, že je to její vnučka. „No jasně, já přece běhám po všelijakých, jak by mohlo být dítě od Honzy?“ hořce se usmívá Alena. Důvod? V Honzově rodině se rodili jen chlapci. Holčička, podle tchýniny logiky, byl důkaz nevěry. „Tuhle pitomost jsem neposlouchala,“ říká Alena. „S ní se nebavím. Honza občas zajede, jednou za měsíc, ale bez nás. Možná je to lepší. Nikdy bych jí svěřit dceru nedokázala.“
Ale to nejhorší mělo teprve přijít. Jednou se Honza vrátil od matky, těžce si povzdechl a pak nečekaně navrhl udělat test otcovství jejich dvouleté dceři. „Ne pro mě, Alenko, vždyť já o tobě nic takového nemyslím,“ bránil se. „Ale pro mamku! Aby konečně dala pokoj. Úplně se zbláznila a já to musím poslouchat!“
Alena se hořce zasmála. „Pro mamku?“ opakovala s chvějícím se hlasem. „Raději řekni, že jí ty kecy věříš! Přecie víš, že ona nikdy nepřestane. Uděláme tři testy v různých laboratořích – a ona řekne, že jsme lékaře uplatili! Nehodlám se jí podřizovat, dost!“
„Vždyť to nic není,“ neustupoval Honza.
„Proč?“ dívala se na něj Alena, zadržujíc slzy. „Já vím, čí je to dítě. Ale ty? Pokud potřebuješ test, uděláme ho. Ale hned potom podáme žádost o rozvod. Nebudu žít s mužem, který mi nevěří.“
Její slova visela ve vzduchu jako rozsudek. Důvěra v jejich rodině praská ve švech a všechno kvůli tchýni, jejíž podezření jim otravuje život. Alena cítíHonza mlčel, oči sklopil k zemi, a Alena v tu chvíli pochopila, že jeho ticho mluví za vše.