Když jsem přišla domů po náročném dnu, v obýváku mě čekalo překvapení – tchyně, Jana Nováková, si právě vybalovala věci z kufru. Zůstala jsem stát jako přikovaná. Kdyby to byl film, možná bych se zasmála, ale tohle byl můj život a na vtipy nálada nebyla. Prý se k nám „na pár týdnů“ nastěhovala, aby „pomohla“ s dítětem a domácností. Podle ní jsem totiž všechno údajně nezvládala.
Moje tchyně je žena s pevnou hlavou, ale naučila jsem se přehlížet její výstřelky. Můj manžel Milan mě však dorazil, když ke mně přistoupil s vážnou tváří a pronesl: „Proč tvoje matka u nás může bydlet týdny a moje ne?“ Málem jsem se udusila rozhořčením. Moje maminka bydlí stovky kilometrů od Prahy a navštěvuje nás dvakrát do roka. Jeho matka? Bydlí pár ulic od nás a chodí, kdy se jí zachce!
Jana Nováková nikdy nepracovala. Má sice diplom, ale její manžel, můj tchán, byl přesvědčen, že žena patří do kuchyně a k dětem. Ani s tím nesoupeřila. Její svět se točil kolem rodiny, respektive kolem Milana, jejich jediného syna. Toužila po velké rodině, ale po komplikovaném porodu už další dítě neměla. Veškerou svou lásku, až do poslední kapky, vylila na syna. Jak se v té přehnané péči neutopil, to je záhada. Ale i teď, když má vlasů plno šedin, se k němu chová jako k miminu.
Kvůli její vtíravosti se s Milanem pořád hádáme. Podle ní vedu domácnost „špatně“, moje práce prý rozvrací rodinu a synovi a manželovi věnuji málo pozornosti. Já nemám v plánu snášet její neustálé rady a přeorganizovávání všeho po svém. Naštěstí máme vlastní byt – díky mým rodičům, kteří pomohli s penězi. Zařídili jsme si ho podle svého, zrekonstruovali bez hypotéky. Jenže, jak smůla chce, bydlíme pár minut od tchyně. Náhoda? Spíš prokletí.
Nejdřív chodila každý den. Milan už byl z jejích návštěv unavený stejně jako já a i tchán remcal, že na něj doma nečeká večeře. Nakonec omezila své návštěvy na víkendy. Ale po narození našeho syna Jakuba to začalo nanovo. Od rána do večera byla u nás – prala plenky, vařila kaši, učila mě, jak „správně“ přebalovat. Byla jsem na pokraji sil. Jednou jsem jí nezavřela – a rozpoutala hysterickou scénu, hrozila dokonce policií! Milan s ní mluvil, ale vydrželo to týden, než zase začala se svými „odbornými“ názory.
Moje maminka, Alena Svobodová, bydlí daleko, v Brně, a ještě pracuje. Přijede dvakrát do roka a samozřejmě zůstane u nás – nebudeme ji přece posílat do hotelu! V ty dny tchyně šílí žárlivostí. „Se svou matkou se máš jako s kamarádkou, ale s mojí jen z donucení!“ vyčítal mi Milan, podlehl jejím stížnostem. Snažila jsem se mu vysvětlit: „Tvou matku vidím skoro denně, moji dvakrát za rok! A moje mi do života nezasahuje, na rozdíl od tvojí!“ Ale jen se urazil.
Poslední tchyně číslo mě šokovalo. Přišla jsem domů a ona si klidně věšela šaty do naší skříně. Prý tchán odjel na ryby a ona „využila příležitosti“, aby „zachránila“ naši rodinu před mým „nepořádkem“. Málem mi praskly žíly. V kuchyni, sotva potlačuju vztek, se vrhám na manžela: „Přece jsi při smyslech! Co je tohle za samovolku?“
Pokrčil rameny: „Máma chce pomoct. Co je na tom špatného?“
„Já nechci její pomoc! Strká nos do všeho, přendavá věci a poučuje mě, jak mám žít!“ syčela jsem sevřenými pěstmi.
„A tvoje matka u nás bydlí, a já mlčím! Proč moje nesmí?“ odsekl.
Došlo mi trpělivost: „Pokud zítra ráno tvoje matka stále bude tady, vezmu Jakuba a odjedu za svou mámou. A pak podám žádost o rozvod. Už mě nebaví tenhle cirkus. Vyber si: já, nebo ona!“
Milan na mě hleděl jako na nepřítele. Ale nežertovala jsem. Víc už nemůžu žít pod nadvládou jeho matky, která svou „péčí“ dusí naši rodinu. Jestli ji nezarazí, odejdu. A není to výhrůžka – je to volání o pomoc.
I když láska je důležitá, musí mít hranice – jinak se promění v řetězy, které dusí svobodu těch, kdo se jim nechají spoutat.