Manželství bez lásky
Jakub se oženil s Annou, aby se pomstil své bývalé lásce. Chtěl jí dokázat, že její zrada ho nezničila. S Kateřinou byli spolu skoro tři roky. Jeho láska k ní ho připravovala o rozum: byl ochoten jí dát celý svět, jen aby se usmála. Snil o svatbě, ale Katka ho vždycky mírně odrazovala: „Proč spěchat? Ještě nedostudovala jsem vysokou, tvůj podnik sotva dýchá. Nemáš ani pořádné auto, ani bydlení. Žít s tvou sestrou v jednom bytě? Ne, děkuji, nechci sdílet kuchyň s Eliškou, i když je to moje kamarádka.“
Její slova ho zraňovala, ale Jakub v nich viděl pravdu. S Eliškou bydleli v rodičovském bytě v Brně a rodinný podnik, který zdědil po smrti rodičů, táhl jen s obtížemi. Vysokou školu musel opustit, aby zachránil firmu. S Eliškou se dohodli a prodali dům na venkově – podnik byl důležitější. Za půl roku bez dědictví dluhy rostly, oba byli studenti: on v pátém ročníku, Eliška ve druhém. Peníze z prodeje pokryly dluhy, nakoupily zboží do obchodu a zůstala i malá rezerva. Ale Katka žila přítomností a nechtěla čekat. Její rodiče jí zajistili bezstarostný život, zatímco Jakub, který se přes noc stal hlavou rodiny, viděl budoucnost jinak. Věřil, že až věci zlepší, bude mít dům i auto.
Pohroma přišla nečekaně. Jakub čekal na Katku před kinem, jak si telefonicky domluvili. Překvapilo ho, že mu řekla, ať ji nevyzvedává – Katka nesnášela autobusy. Když ji konečně spatřil, přijela v drahém terénním voze. „Promiň, končíme. Vdávám se,“ hodila mu nějakou knihu a zmizela v autě. Jakub zůstal stát jako solný sloup a nevěřil vlastním očím. Co se mohlo změnit za pouhé dva dny, kdy byl na služební cestě?
Eliška, jakmile bratra uviděla, hned pochopila: „Už víš?“ Přikývl. „Našla si boháče. Svatba je osmadvacátého. Zvala mě za svědkyni, odmítla jsem. Fuj! Za tvými zády si užívala,“ vyjela na něj a rozplakala se, rozhořčená za něj. „Uklidni se,“ objal ji Jakub. „Ať má všechno, co chce. My budeme mít lepší.“
Zavřel se na celý den v pokoji. Eliška bušila na dveře: „Najez se aspoň, udělala jsem lívance.“ K večeru Jakub vyšel a jeho oči hořely: „Bal si věci.“ – „Co plánuješ?“ – „Ožením se s první, kdo řekne ano.“ Eliška se ho snažila zarazit: „To nejde! Ničíš nejen svůj život!“ Byl však neoblomný: „Nepůjdeš-li se mnou, půjdu sám.“
V městském parku bylo plno lidí. Jedna dívka se jeho nabídce smála, druhá couvla, třetí se mu podívala do očí a řekla: „Ano.“ – „Jak se jmenuješ, krásko?“ – „Anna,“ odpověděla. Jakub ji i sestru odtáhl do kavárny oslavit „zásnuby“. U stolu panovalo trapné ticho. Eliška mlčela, Jakub vřeštěl pomstou. Rozhodl se, že jeho svatba bude stejný den jako Katčina.
„Má to nějaký důvod, že jsi neznámé dívce nabídl manželství?“ zeptala se tiše Anna. „Pokud je to jen náhlý nápad, odejdu, nebudu naštvaná.“ – „Ne, dala jsi slovo. Zítra podáme žádost a pojedeme za tvými rodiči,“ odsekl Jakub a mrkl: „Tykej mi!“
Měsíc před svatbou se denně potkávali a poznávali. „Vysvětlíš mi proč?“ zeptala se jednou Anna. „Každý má své tajemství,“ vyhnul se odpovědi. „A proč jsi souhlasila ty?“ – „Představila jsem si, že jsem princezna, kterou provdají za prvního, kdo přijde. V pohádkách to vždycky dobře dopadne. Chtěla jsem to vyzkoušet.“
Ve skutečnosti to bylo složitější. Anna zažila lásku, která jí zlomila srdce, a přišla i o skromné úspory. Naučila se rozeznávat lidi. Lichotníky odmítala okamžitě. Neusilovala o hledání „toho pravého“, ale chtěla chytrého a rozhodného muže. V Jakubovi viděla sílu a vážnost. Kdyby byl s přáteli a ne s Eliškou, možná by šla kolem.
„Jaká princezna jsi? Nemyjka nebo Eliška Krásná?“ zamyslel se Jakub. „Pusinku a uvidíš,“ odvětila žertem Anna. Ale žádné polibky nebyly. Jakub všechno na svatbu připravil sám, Anna si jen vybírala z nabídek. Dokonce šaty koupil on sám, opakujíc: „Budeš nejkrásnější.“
Na matrice narazili na Katku a jejího ženicha. Jakub nuceně pousmál: „Gratuluju,“ a polibkem na tvář ji pozdravil. „Buď šťastná se svým boháčem.“ – „Nedělej cirkus,“ odsekla Katka. Přelétla pohledem na Annu: urostlá, půvabná, s královským výrazem. Katka se cítila jako poražená. Žárlivost jí hlodala v duši, štěstí jí unikalo, jako by prohrála ve velké sázce.
„Všechno je v pořádku,“ hodil stroze Jakub Anně. „Pořád můžeš změnit názor,“ zašeptala. „Ne, dohrajeme to až do konce,“ odsekl. Ale v obřadní síni, když pohlédl do smutných očí své nové ženy, pochopil, jakou bolest způsobil. „Udělám tě šťastnou,“ slíbil a věřil tomu.
Začal rodinný život. Eliška a Anna se spřátelily a staly si oporou. Prchlivá Eliška se učila zdrženlivosti, zatímco Anna, s nadáním pro ekonomiku, srovnala finance v podniku. Za rok otevřeli druhý obchod, pak přidali opravářské týmy. Podnik rostl, zisky ztrojnásobily. Anna, jako moudrá Manka, uměla předkládat nápady tak, že si Jakub myslel, že pocházejí od něj. Život by mohl být krásný, ale v jeho duši byla prázdnota. Chyběla mu vášeň, která ho kdysi spalovala s Katkou. Všechno bylo klidné, předvídatelné. „Rutina,“ myslel si. „Nemiluji ji, to je vše.“
Anna podnik posunula dál – začali stavět domy na klíč. Prvním byl jejich vlastní dům. Čím víc se dařilo, tím častěji JakubV den, kdy vyšlo slunce po dlouhé deštivé noci, pochopil, že štěstí neleží v minulosti, ale v tom, kdo ti stojí po boku teď.