Můj život by mohl být šťastný. Můj manžel, Jakub, je člověk, o kterém jsem vždy snila: laskavý, spolehlivý, vždy ochotný mě podpořit. Čekáme miminko, a to je zázrak, protože oba už jsme přes čtyřicet. Ale nad naším štěstím se stahují mračna, a jmenují se – mámina nemoc.
Na začátku roku jí lékaři diagnostikovali Alzheimerovu chorobu. Moje máma, Jarmila Nováková, mě vychovávala sama, bez otce, který zmizel ještě před mým narozením. Nechat ji napospas osudu jsem nemohla. Po dlouhých debatách s Jakubem jsme se rozhodli vzít ji k nám do bytu v Brně. Manžel mě uklidňoval:
„Máme dost místa, Alenko. Je to tvá matka, a už je starší, co by nám mohla udělat?“
Zařídili jsme jí útulný pokoj, pravidelně ji vozíme k doktorům a hlídáme léky. Ale moje těhotenství, které jsem brala jako požehnání, ji nějak nepotěšilo. Čekala jsem, že bude nadšená z vnoučete, vždyť tak toužila po pokračování rodu. Místo radosti se ale její chování stávalo čím dál děsivějším.
Někdy se na mě podívá prázdným pohledem a vyjede:
„Kdo jsi? Vypadni z mého bytu!“
Když se ji snažíme uklidnit, začne křičet:
„Nebudete mi poroučet! Já jsem tady paní domu, vy jste tu nikdo!“
Přestavuje nábytek, schovává mé věci, a občas dojde až tak daleko, že mě vyhodí za dveře, jako bych byla vetřelec. Trpělivě jsem to snášela, ale když po mně začala chtít, abych nosila těžké tašky nebo pomáhala posouvat skříň, došlo mi. Snažila jsem se jí vysvětlit, že kvůli těhotenství nemůžu zvedat těžké věci, ale odpovědí mi bylo jen:
„Nevděčná holka! Celý život jsem ti obětovala, a ty mi ani nepomůžeš!“
Opakovala jsem, že čekám dítě, že se musím šetřit, ale její oči zůstaly prázdné. Nepamatuje si. Nerozumí. Z té bezmoci brečím v noci a každý můj vzlyk se mi zdá jako rána mému nenarozenému dítěti.
Jakub je taky na pokraji sil. Máma si ho plete s vymyšlenými lidmi, oslovuje ho jako Pavla, někdy jako Tomáše, nebo úplně nesmyslnými jmény. Vypráví mu o mém dětství, jako by byl náhodný známý, a ne můj manžel. Nedávno mi prozradil se sevřenými čelistmi:
„Alenko, už to skoro nevydržím. Ještě trochu a ztratím nervy. Jsem na ni tak naštvaný, že se bojím, že jednou… něco udělám.“
I já jsem na hraně. Ale nejvíc mě straší obavy o dítě. Jsem v pátém měsíci a v hlavě se mi honí noční můry. Co když si máma usmyslí, že mé miminko je cizí? Najednou ho bude chtít zbavit? Pošle ho do děcáku, vyhodí na ulici, nebo… raději ani nedomýšlím, co by jí ještě mohlo napadnout. Tyhle myšlenky mě dusí, berou mi spánek a kazí radost z očekávání.
KamPřítelkyně mi řekla: “Alenko, dej ji do domova pro seniory, tam se o ni postarají odborníci a všichni budete mít klid,” a já teď váhám, jestli to je řešení, nebo konec světa.