Horký červencový žár visel nad vyprahlou zemí vesnice Horní Lhota, rozprostírající se v jihočeských pahorkatinách. Cesta se klikatila do dálky jako had. „Letošní vedro je pekelný, nemyslíte? Slunce pálí jako v peci. Aspoň trochu deště,“ zabručel řidič taxi, pohledem sklouzl do zpětného zrcátka. Ale Anna seděla vzadu mlčenlivá, hleděla z okna. „To je tichošlápek! Všichni kecají bez přestání, ale tahle za celou cestu neotevřela pusu. Kam vlastně jede? Není odsud, to je jasný. Co je to za ptáčka?“ reptal řidič. Anna jen tiše vydechla: „Domů.“ Když zaplatila, vystoupila. Taxík s funěním odfrčel, nechal ji v oblaku prachu.
Anna kráčela uličkami, které znala z dětství, ale všechno jí připadalo cizí. Patnáct let tu nebyla. Tady je rodný dům, kde ji čeká máma. Ve šeru svítila dvě okna, v jednom se mihl shrbený stín. „Pane Bože, jak zestárla…“ Srdce se jí svíralo pod tíhou viny, těžké jako balvan. Hrdlo sevřelo, slzy tlačily. „Mami… Maminko moje…“ Chtěla se rozběhnout ke dveřím, zazvonit, padnout na kolena a prosit o odpuštění. Ale nohy ji neposlouchaly. „Nemůžu… Hned… Potřebuju chvíli…“ zašeptala a sklesla na lavičku. Vzpomínky ji smetly jako bouře, vrátily ji do minulosti.
Její dětství bylo světlé jako balónek, který jí kdysi daroval táta. V pěti letech zbožňovala svůj červeno-modrý míč, a když pod koly auta praskl, skončila s horečkami. Maminka, dětská doktorka, ji ošetřovala, neodcházela od její postýlky. Ve třinácti byla Anna neohrabaná, s dlouhýma nohama a trpěla přezdívkou „Třínožka“. „Mami, proč mi nerostou prsa? Všichni se mi smějí,“ naříkala, tiskla se k matce. „Ty jsi moje kráska, všechno máš, jak má být,“ utěšovala ji maminka, hladila ji po vlasech.
V sedmnácti se Anna rozkvetla – štíhlá, s ženskými křivkami, nastoupila na zdravotní školu. Tehdy ji zasáhla láska. Jakub, student vyššího ročníku, snil o tom, že se stane chirurgem. Bydlel u staré paní, pronajímal si pokoj. Jejich city vzplanuly jako blesk. Jakub ji doprovázel domů, nesměle ji bral za ruku, objímal. Žila jen jím. Jednou, když rodiče odjeli na svatbu, přesvědčila Jakuba, aby u ní zůstal. Byli spolu tři dny, šťastní, přísahali, že se nikdy nerozejdou. Plánovali, že se vezmou, jakmile jí bude osmnáct.
Ale rodiče se vrátili dřív. Když uviděli Jakuba, otec, Jiří Novák, zrudl vzteky. „To je Jakub, milujeme se. Pokud odejde, půjdu s ním,“ řekla Anna pevným hlasem. „Ven! Oba vypadněte!“ zařval otec. Jakub vyběhl, Anna za ním. Jiří, rudý zuřivostí, přecházel po bytě. Miloval svou dceru, ale její čin ho zničil. „Jak mohla takhle zahanbit rodinu? Přivést si kluka, když tu nejsme!“ syčel na manželku, Evu. „Ty jsi ji rozmazlovala! Nedávala jsi jí žádné povinnosti! Je to tvoje vina!“
„Nekřič! Proč by měla prát nebo vařit? K tomu jsem tu já. Přivedla si kluka – komu se to nestane,“ tiše odvětila Eva, potlačovala slzy. „Blbá!“ zařval Jiří a uhodil ji do tváře. Eva se skrčila, ale zůstala stát. „Je jí sedmnáct, dneska mají jiný život,“ zašeptala. „Život je jen jeden! Ty jsi mi zničila dceru!“ ječel. „Ty už dávno zapomněl, že máš dceru!“ vyjela Eva. Jiří ztuhl. „Ano, mám dceru, Annu. Ale ty ji nemáš. Její matka zemřela při porodu. Anna byla slaboučká, sirotek. Před rakví jsem slíbil, že ji vychovám. Vzal jsem si tě kvůli ní. Ty jsi pediatrička, starala ses o ni v nemocnici, měla jsi ji ráda. Viděl jsem, jak sis k ní přirostla. Pamatuju, jak jsi mi navrhla, abychom se vzali, abys jí mohla pomoct. Ale není matka ta, co porodí, ale ta, co vychová!“
Eva se zachvěla bolestí. Ve dveřích stála Anna, bledá jako stěna. „Takže tys mi nebyla matkou? A mlčela jsi o tom?“ promluvila dřevěným hlasem, otočila se k otci. „Ahoj, táto. Máma umřela a tys mi sem přivedl tuhle? Oba jste mi zhnusení!“ vykřikla a vrhla se do svého pokoje. „Aničko, miluju tě jako vlastní! Odpusť!“ plakala Eva u dveří, zatímco Anna balila věci. S taškou se hnula ke dveřím. Eva klesla na kolena: „Nepustím tě, holčičko!“ Anna křičela: „Ty mi nejsi matka!“ šlapala jí po rukou, vyrážela si cestu ven. A pak odešla, zabouchla dveře za minulostí.
Anna s Jakubem se nastěhovali k němu. Domů se nehodlala vracet – vztek na otce a macechu pálil v srdci. Stařenka, u které bydleli, jí řekla, že den poté, co Anna odešla, otce ranila mrtvice. Zemřel v nemocnici. „Pohřeb je dnes. Slituj se nad matkou, zajdi,“ radila. „Lžeš. Chtějí mě vlákat zpátky. Vyhnali mě. Předstírala, že je moje matka!“ utrhla se Anna. Dva měsíce žili u stařenky, Evu neviděli. Jakub dokončil školu, Anně bylo osmnáct, vzali se a odjeli do jeho rodného města.
Jakub pracoval jako záchranář, Anna našla místo sanitářky v dětském domově. Uteklo třináct let. Jakub dostudoval medicínu, stal se chirurgem. Anna vystudovala zdravotní sestru a vrátila se do dětského domova. „Nemůžu opustit ty děti,“ říkala. Milovali se, ale jediné je trápilo – Anna nemohla mít děti. Léta se jí nedařilo otěhotnět, a když se to konečně povedlo, dítě zemřelo v děloze. Aby Annu zachránili, lékaři jí dělohu odstranili. Jakub ji nevinil, miloval ji bez výhrad. Přikrýval ji dekou, kdyžKdyž teď stála v náručí své matky, cítila, jak těžké břemeno konečně opustilo její srdce.