Když jsem se vrátila domů po dlouhém dni, v obýváku stála tchyně, Anna Nováková, a vybalovala si věci z kufru. Ztuhla jsem, nevěřila jsem vlastním očím. Kdyby to byla komedie, možná bych se zasmála, ale tohle byl můj život a na vtípky mi nebylo. Prý se u nás rozhodla „pár týdnů pobýt“, aby „pomohla“ s dítětem a domácností. Podle ní jsem to, jak vidno, nezvládala.
Tchyně byla žena s výrazným názorem, ale naučila jsem se přivírat oči nad jejími vrtochy. Můj manžel, Petr, mě ale dorazil. Přistoupil ke mně s vážnou tváří a pronesl: „Proč tvoje matka u nás může bydlet týdny a moje ne?“ Málem jsem se udusila rozhořčením. Moje máma žije v jiném městě, stovky kilometrů od Brna, a navštěvuje nás jednou za půl roku. A jeho matka? Bydlí o pár ulic dál, deset minut autem, a chodí, kdy se jí zamane!
Anna Nováková nikdy nepracovala. Měla sice diplom, ale její manžel, tchán, pevně věřil, že žena patří k plotně a k dětem. Nehádala se. Její život se točil kolem rodiny, přesněji – kolem Petra, jejich jediného syna. Toužila po velké rodině, ale po těžkém porodu už další dítě mít nemohla. Všechnu svou lásku, do poslední kapky, vylila na syna. Jak se v té přehnané péči neutopil, to bylo tajemství. Ale i teď, když měl ve vlasech první šediny, opečovávala ho jako nemluvně.
Kvůli její všímavosti jsme se s Petrem pořád hádali. Tvrdila, že vedu domácnost „špatně“, že moje práce ničí rodinu, že synovi a manželovi věnuji málo pozornosti. Já však neměla v úmyslu snášet její nekonečné rady a snahu všechno předělávat po svém. Naštěstí jsme měli vlastní byt – díky mým rodičům, kteří přispěli penězi. Zařídili jsme si ho po svém, opravili, bez hypotéky. Ale jako by nám osud nastražil past, dům byl jen kousek od tchyně. Náhoda? Spíš prokletí.
Nejprve k nám chodila denně. Petr byl z jejích návštěv unavený stejně jako já, a dokonce i tchán reptal, že na něj doma nečeká večeře. Pak se omezila na víkendy. Ale po narození našeho syna, Honzíka, to začalo nanovo. Od rána do večera u nás přebývala: prala plenky, vařila kaši, učila mě, jak „správně“ přebalovat. Byla jsem na pokraji sil. Jednou jsem jí neotevřela – a rozpoutala scénu, hrozila, že zavolá policii! Petr se s ní pokoušel mluvit, ale její sliby vydržely týden, než zase začala s „odbornými“ postřehy.
Moje máma, Alena Dvořáková, žije daleko, v Ostravě, a ještě pracuje. Přijede jednou za půl roku, a samozřejmě bydlí u nás – kam jinam? V ty dny tchyně šílela žárlivostí. „S tvou matkou se kamarádíš, ale na moji se jen mračíš!“ vyčítal mi Petr, když ho jeho máma zahrnula stížnostmi. Snažila jsem se mu vysvětlit: „Moji mámu vidím dvakrát ročně, tvoji skoro denně! A moje se nám neplete do života, na rozdíl od tvojí!“ Jenže se urazil.
Poslední tchyně kousek mě šokoval. Přišla jsem domů a ona si, jako by nic, věšela šaty do naší skříně. Ukázalo se, že tchán odjel na ryby, a ona toho chtěla využít, aby „zachránila“ naši rodinu před mým „nepořádkem“. Málem mi praskly žíly. V kuchyni, stěží potlačujíc vztek, jsem se vrhla na muže: „Máš všech pět pohromadě? Co je tohle za samovolný přesun?“
Pokrčil rameny: „Máma chce pomoct. Co je na tom špatného?“
„Já nechci její pomoc! Strká nos do všeho, přemisťuje věci, říká mi, jak mám žít!“ syčela jsem sevřenými pěstmi.
„A tvoje matka u nás bydlí a já mlčím! Proč moje nemůže?“ odsekl.
Došlo mi to: „Jestli tvoje matka bude zítra ráno pořád tady, vezmu Honzíka a odjedu k mámě. Pak podám na rozvod. Už mě nebaví tenhle cirkus. Vol: já nebo ona!“
Petr na mě hleděl jako na nepřítele. Ale já nežertovala. Už jsem nechtěla žít pod jeho matčinou nadvládou, která naši rodinu dusila svou „péčí“. Jestli ji nezarazí, odejdu. Nebyla to hrozba – byla to prosba duše.