Dnešek byl těžký. Připrav se, mamka s bráchou jedou dělit dědictví. Říkala mi, že jsem bratra připravila o vše, že nemám svědomí.
Já sama jsem se své části dědictví vzdala ve prospěch otce, ale nakonec mi odkázal celý byt. Jeho slova mi pořád zní v hlavě: „Později všechno pochopíš. Hlavně jim nevěř, budou lhát.“ Tehdy jsem netušila, kdo jsou „oni“, ale teď už je mi to jasné.
Jmenuji se Adéla. Mám tetu Jitku, mladší sestru mé matky. S mámou se léta nebavily – kolovaly řeči, že Jitka si přivlastnila celé babiččino dědictví. Věděla jsem, že mám sestřenici a bratrance, Jakuba a Markétu. Jako děti jsme si spolu hráli, ale časem nás život rozdělil. Nedávno mě Markéta našla na sociálních sítích a řekla mi věci, při kterých mi tuhla krev v žilách.
Poslední roky mě provázely ztráty. Před třemi lety zemřela máma. Otec vydržel, dokud jsem nedostudovala v Ostravě, a potom ji následoval. Milovali se celý život – táta mámu hýčkal, nosil ji v náručí, nosil květiny. Myslím, že se nikdy nesmířil s tím, že odešla.
Po maminčině smrti otec zdědil polovinu našeho bytu. Vzdala jsem se svého podílu v jeho prospěch, a on, ku mému překvapení, přepsal celý byt na mě. „Později všechno pochopíš,“ řekl. „Nevěř jim, budou lhát.“ Ptala jsem se, kdo to jsou a proč by lhali, ale táta na to neodpověděl.
Půl roku po jeho pohřbu mi napsala Markéta. Připomněla mi, že je dcera tety Jitky, a oznámila, že bude mít cestu do Ostravy. „Musíme se vážně setkat,“ napsala. „Mám pro tebe důležité zprávy.“ Neměla jsem důvod odmítat, dala jsem jí číslo a adresu s tím, ať zavolá předem.
Markéta přijela o týden později. Na nádraží vypadala ustaraně. Dovedla jsem ji do bytu, a když se rozhlédla, řekla: „Máš pěkný byt. Škoda, že z něj brzy budeš muset vypadnout.“ Když jsme se usadily v kuchyni, všechno mi to vysypala: Jakub je mým nevlastním bratrem. Nevěděla detaily, ale podle ní právě proto babička odkázala všechno Jitce, a nerozdělila to mezi sestry.
Vysvětlila mi, že můj otec chodil nejdřív s Jitkou, a když s ním otěhotněla s Jakubem, opustil ji a oženil se s mou mámou. „Máma s Jakubem brzy přijedou dělat nároky na dědictví,“ varovala mě. „Připrav se.“
Byla jsem v šoku. Jakub nedostane nic – byt je na mě, otcovy úspory byly doma, protože bankám nevěřil, a auto jsem si koupila sama. Všechno, co po něm zbylo, patří mně. Příběh o bratrovi mi přišel pochybný – táta mámou žil, nikdy by ji tak nezradil. Ale v životě je možné všechno.
„Díky, že jsi mi to řekla, Markéto,“ odpověděla jsem. „Ať přijedou, když chtějí.“
Připravila jsem jí postel a šla spát. Mám lehký spánek, a v noci mě probudil podivný šustot. Otevřela jsem oči a uviděla Markétu – prohrabávala se v mých věcech se svítícím mobilem v ruce.
„Něco hledáš?“ zeptala jsem se.
Trhla sebou a telefon jí vypadl z rukou, roztříštiv se o podlahu.
„Já… to… nic,“ koktala.
„Markéto, běž spát. A ráno odjeď. Nechci hosty, kteří mi prohrabávají věci.“
Ráno už byla pryč. Dveře od bytu zůstaly pootevřené. Zkontrolovala jsem vše – nic nechybělo.
O pár dní později mi volala teta Jitka. Podle hlasu byla opilá.
„Donutila jsi otce, aby ti přepsal byt, ne?“ křičela. „Připravila jsi bratra o všechno, nemáš srdce! Oženil se, bydlí v podnájmu, a všechno kvůli tvé matce! Kdyby ne ona, tvůj otec by si mě vzal. Zničila nám život!“
Neposlouchala jsem ji a zavěsila. Už nezavolala. Ale Markéta mi vytrvale psala, abych jí koupila nový telefon – prý to byla moje vina, že se jí rozbil.
Jitka s Jakubem nikdy nepřijeli. Asi jim Markéta řekla, že byt je na mě, a nic se nedá dělat. Po setkání s těmito „příbuznými“ jsem pochopila, proč se jim máma vyhýbala. Takoví lidé jsou horší než nepřátelé.