Nechci macechu!
Anička se nechtěla vracet domů. Otec ráno prohodil, že dnes přivede další „nevěstu“, aby se s ní seznámila. Zase bude muset nasadit falešný úsměv a předstírat, že je hodná holčička, jen aby ta cizí žena zůstala v jejich domě. Ale Anička už byla z toho nekonečného předstírání unavená.
Po rozvodu rodičů se jejich byt v Brně proměnil v přechodné bydliště. Otec přiváděl jednu „mámu“ za druhou, a Aničce někdy bylo líto, že si vybrala žít s ním. Matka byla chladná jako zimní vítr – práce pro ni vždy stála na prvním místě. Anička vyrůstala pod dohledem babiček, zatímco matka ji jen peskovala za každou maličkost. Lásku? Starostlivost? O tom si mohla Anička jen zdát.
Matka rodinu živila, vydělávala, ale za jakou cenu? Anička si často říkala: raději by byla jen maminkou, než strojem na peníze. Když se jejich manželství rozpadlo, rodiče se rozešli, jako by shodili těžké břemeno. Každý začal nový život, ale Anička zůstala na okraji, nikomu nepotřebná.
Snažila se upozornit na sebe: schválně chodila pozdě do školy, odmlouvala učitelům, jen aby si jí matka všimla. Ale místo toho přišly jen výčitky a ponižování. Po jedné hádce, kdy ji matka vyzvedla od ředitele, ji zbila a vyhodila z domu. Holčička sbalila batoh a odjela k otci. Matka se ani nepokusila ji zadržet – naopak, oddechla si.
S otcem, Jakubem, byl život snazší. Anička cítila jeho teplo a upřímnou lásku. Dala se dohromady, začala se lépe učit, přestala zlobit. Babičky pomáhaly s domácností, zatímco otec trávil dny v práci, aby rodinu uživil. V jejich bytě na brněnském sídlišti zavládla křehká pohoda, po které Anička tak dlouho toužila.
Pak se ale všechno změnilo, když otec rozhodl, že potřebuje novou ženu. Od té doby se jejich domem začaly prohánět cizí ženy. Anička je vítala chladnou nezdvořilostí, schválně je odháněla. Nechtěla žádné „mámy“, které na ni koukaly jako na přítěž. Tentokrát však otec neustoupil: „Aničko, přestaň už s tím! Snažím se pro tebe, chci, abychom měli normální rodinu!“
Když Anička vstoupila do bytu, zaslechla známý hlas. Srdce jí poskočilo. Sundala si tenisky a nahlédla do obýváku. Za stolem seděla její oblíbená učitelka, paní učitelka Eliška. Anička ji milovala – byla laskavá, spravedlivá a vždy připravená naslouchat. Ale co tu dělá?
Ukázalo se, že paní učitelka přišla probrat Aniččiny známky. Holčička se zarazila. Najednou ji napadlo, že by učitelka mohla být součástí jejich rodiny. Copak je to ta „nevěsta“? Anička ztuhla, bála se vyplašit tu naději. Ale rozhovor skončil a paní učitelka odešla, nechávajíc Aničku v nejistotě.
Nestihla se ani vzpamatovat, když zazvonil zvonek. Na prahu stála neznámá dívka – mladá, s výrazným make-upem a sebevědomým úsměvem. Anička cítila, jak se jí všechno uvnitř zhroutilo. Tolik doufala, že paní učitelka nepřišla jen tak náhodou! V zoufalství se vrhla do pokoje, zabouchla dveře a rozplakala se.
Zůstala zavřená až do pozdního večera, než přijela babička. Vyplakala se jí do náruče. „Nechci žádnou macechu! Proč táta nevidí, jak mi je?“ vzlykala. Babička ji pevně objala a pochopila, jak těžké to pro ni musí být – její dětská duše zraněná opuštěním a zklamáním.
Babička promluvila s Jakubem. Dohodli se, že žádné další „nevěsty“ už nebudou, dokud na to Anička nebude připravená. V holčiččině hlavě se ale zrodil plán. Rozhodla se, že otce s paní učitelkou Eliškou seznámí. Když se sny plní, proč by jí nemohla pomoct? Anička si slíbila, že udělá vše, aby se její oblíbená učitelka stala součástí jejich rodiny.
Hluboko v srdci věřila, že se její přání splní. I v té nejtemnější noci nakonec vzejde světlo, nebo ne?