Bouře v domě: Dramatický příběh Jany
Jana vyprovodila manžela do práce a těšila se na chvilku klidu ve své útulné ložnici v jejich bytě v Brně. Ale sotva usedla na postel, když zazvonil domovní zvonek roztřeseným, naléhavým signálem.
“Otevři, hned!” zazněl ze dveří ostrý hlas tchyně.
Jana, zneklidněná hrubým tónem, otevřela. Ve dveřích stála Marie Svobodová, její oči jiskřily rozhodností.
“Marie Svobodová, stalo se něco?” opatrně se zeptala Jana, zatímco jí srdce sevřel nepříjemný pocit.
“Copak spíš? Připravuj místnost, stěhuju se k vám!” prohlásila tchyně výhrůžným tónem, jako by hájila neodvolatelné rozhodnutí.
“Jak to, stěhujete se? Proč?” Janě ztuhla krev v žilách, nemohla uvěřit vlastním uším.
V rodině Jany a Tomáše panovalo radostné očekávání – Jana byla v pátém měsíci těhotenství. Ale jejich štěstí kalila právě tchyně. Od chvíle, kdy Marie Svobodová zjistila o vnoučeti, dusila Janu svou “péčí”, před níž chtěla utéct bezhlavě.
Marie Svobodová vždycky věnovala synovi veškerou pozornost, avšak její péče o snachu přecházela v dotěrnost. Její způsob komunikace byl těžký jako kus železa – každé slovo obsahovalo směs chvály a jedu.
“Koukám na tebe a mám strach,” prohlásila jednou zničehonic, když zase přišla bez pozvání.
“Proč?” podivila se Jana a mimoděk si prohlédla své tělo.
“Ale copak se nevidíš?” přimhouřila oči tchyně. “Tenká jako třtina! Ruce jako špejle, pánev úzká. Jak budeš rodit? Jenom oči máš hezké, na ty asi můj Tomáš skočil. Víc na tobě není nic.”
Jana zůstala zkoprnělá. Kompliment? Urážka? Nevěděla, jak reagovat.
“Ty ses musela v dětství často marodit,” pokračovala Marie Svobodová bez slitování. “Kam se na tebe rodiče dívali?”
“Já nebývala nemocná!” vzplanula Jana. “Rodiče mě každé léto vozili k moři!”
“Vidíš, přesně to říkám – vozili, protože ses nedokázala sama postarat. Prostě jsi zapomněla!” usekla tchyně, jako by kladla definitivní tečku.
Taková byla její “osobitá” péče: neuměla pochválit, aniž by nepíchla. Výjimku tvořil jen syn Tomáš a dcera Zuzana, která žila v jiném městě. Ty milovala bez výhrad.
K sedmému měsíci se Jana bála ne porodu, ale další návštěvy tchyně. Dokonce uvažovala o zrušení oslavy narozenin, jen aby Marii Svobodovou neviděla. Ale Tomáš trval na svém:
“Chci tě potěšit, Jani. Rodinná oslava je přece radost!”
Tomáš, zvyklý na matčiny manýry, si nevšiml, jak těžce Janě její uštěpačnosti jsou.
“Jani, nemohli bychom oslavu uspořádat doma?” navrhl týden před událostí. “V restauraci je plno a v tvém stavu by to bylo riskantní.”
“Proč zrovna doma?” zeptala se Jana bez nadšení.
“Brzy budeš rodit, proč si přivodit nějaké nemoci?” našel argument.
“Dobře,” povzdechla si. “Ale žádné velké hostiny, nemám sílu vařit.”
“Mamka přijde dřív, pomůže!” nadšeně oznámil Tomáš.
Janě ztuhla krev.
“To Marie Svobodová navrhla oslavu doma?”
“Co na tom záleží? Rozhodl jsem se sám!” začal se vymlouvat manžel.
“Jasně! Bez jejich rad ani krok!” vybuchla Jana.
“Jani, mamka nám jen přeje dobro!”
“Už dost! Oslavíme doma, ale pomáhat mi bude moje máma!”
“Tvoji rodiče musí hodinu cestovat, zatímco mamka bydlí kousek,” namítl Tomáš.
“Moji přijedou den předem, přespí tady!” odsekla Jana.
“Co je ti pořád?”
“Ještě slovo, a požádám rodiče, aby přivezli psa!” vyjela na něj.
“Ty přece víš, že psy nesnáším,” připomněl jí Tomáš.
“A přesně proto!” Jana odešla do ložnice a bouchnula za sebou dveřmi.
Den před oslavou přijeli Janini rodiče, Hana a Petr Novákovi, s dárky. Přivezli zeleninu ze zahrádky a věci pro budoucí miminko. Hana věděla, že dcera není pověrčivá, a klidně nakupovala dětské věci dopředu. Jana s Tomášem už měli postýlku a kočárek, ale tchyni to tajili.
“Mami, hlavně neříkej před Marií Svobodovou nic o dětských věcech,” požádala Jana.
“Takže se furt plete s nějakými pověrami?” zeptala se Hana.
“Ach, nedá mi dýchat,” posteskla si dcera. “Od té doby, co jsem na mateřské, se třesu při každém zazvonění.”
“A co Tomáš?”
“S ním je to v pořádku. Je pořád v práci. Ale tchyně…”
“To není dobré,” zamračila se matka. “Zítra si s ní promluvím.”
“Mami, ne, prosím!”
“Já jsem matka třicet let, nenechám tě nikým šikanovat!” odsekla Hana.
Ráno v den narozenin už rodiče špitali v kuchyni.
“Dcero, vše nejlepší!” Petr první objal dceru.
“Naše kráska, ať jsi šťastná!” přidala se Hana.
Jana se pochlubila manželovým dárkem – Tomáš jí daroval prsten a lístky na výstavu, o níž snila.
“To máš štěstí na muže, dcero!” usmál se tchán. “Já bych si nepamatoval, že by tvoje máma chtěla nějakou výstavu.”
“Mami, hned se umyju a pomůžu ti,” řekla Jana.
“A já prostřu stůl,” zaneprázdnil se Tomáš.
Veselí přerušil zvonek u dveří – dorazila Marie Svobodová.
“Á, tchán s tchyní! A kdopak vás sem zavál? Půl roku jste tu nebyli, moc vás snacha netrápí. Proč jezdit přes půl republiky?” škádlila se.
Hana nezůstala dlužnou odpověď:
“My, Marie Svobodová, mladým nezasahujeme do života, na rozdíl od některých, co chodí bez pozvání. My alespoň posíláme peníze.”
Tchyně se ošklivě ušklíbla, ale mlčela – narazila na bolestné místo. Oslava proběhla napOslava v napětí skončila, ale Jana věděla, že pravý boj teprve přijde.