Máma křičela: „Zradil jsi mě!“ a táta prostě zmizel.
Lucie spala tvrdým spánkem, když ticho přerušil telefonát. Popadla sluchátko, srdce jí bušilo jako o závod.
„Lucie!“ Mamčin hlas se třásl zoufalstvím. „Okamžitě přijď!“
„Mami, co se děje?“ Lucie se probrala úplně a snažila se potlačit úzkost. „Zase jste se s tátou pohádali? Celý život je to stejné, vyřiďte si to sami!“
„Nemám s kým si to vyřizovat!“ vykřikla matka a hlas jí zlomil. „Už nemáš tátu!“
„Mami… Táta umřel?“ Lucie ztuhla jako socha, cítila, jak jí v žilách tuhne krev.
„Přijď, uvidíš sama!“ hodila na ni matka. „To se neříká po telefonu!“
„Co mám vidět?“ málem vykřičela Lucie zmateně.
„Přijď!“ a matka zavěsila.
Lucie se roztřeseně začala chystat. Pelášila k rodičům na předměstí Brna, aniž si dokázala představit, co ji tam čeká.
„Lucie! Přijď!“ mamčin hlas ve sluchátku zněl jako poplach.
„Co je zas?“ zamumlala Lucie ospale a protírala si oči.
„Co je zas?! Já tu umírám a ona se ptá!“ málem vzlykala matka.
„Mami, je sobota, sedm ráno,“ snažila se Lucie mluvit klidně, ale uvnitř narůstala úzkost. „Mám plány, děti, manžela. Vysvětli mi, o co jde, nebo nepřijedu.“
„Nepřijedeš?“ matka se až zapotila rozhořčením. „Ty se o mě nestaráš! Je ti jedno, že mám trápení!“
„Mami, vy a táta se hádáte celý život,“ odsekla Lucie. „Už nemůžu být vaším soudcem.“
„Už nemáš tátu!“ vykřikla matka a v sluchátku zazněly tóny vyzvánění.
„Co je?“ zabručel nevrle Lucčin manžel, Tomáš, převaluje se na druhý bok.
„Asi něco vážného,“ tiše odpověděla Lucie, stále slyšíc ozvěnu mamiňákých slov. „Musím jet.“
„Jsou k nevydržení!“ vybuchl Tomáš. „Tvoje matka nechápe, že máš vlastní rodinu?“
„Tomáši, nezačínej. Rodiče si nevybíráme,“ povzdechla si Lucie. „Musím jet. Promiň, ale s dětmi budeš muset zvládnout sám.“
„Jak to už tolikrát,“ zamumlal. „Řekni své matce: jestli ještě jednou takhle zavolá, podám na rozvod.“
Lucie překvapeně pozvedla obočí:
„Vážně?“
„Ne, samozřejmě ne,“ pousmál se Tomáš. „Ale postrašit bych ji měl. Třeba to do ní nakonec dojde.“
„Nedojde,“ zavrtěla hlavou Lucie a začala se chystat.
Copak si Lucie pamatovala, v domě rodičů nikdy nebyl klid. Matka, Hana Vávrová, věčně řvala, a otec, Jiří Kovář, mlčel, sevřené rty téměř mizely v jeho tváři. Vypadalo to, že její výlevy nevnímá, ale Lucie věděla: uvnitř vřel.
Hádky začaly, když Lucie ještě chodila do školy. Nejprve objePak jednoho dne Lucie pochopila, že jediný skutečný klid našli její rodiče až tam, pod chladným kamenem, kde už žádná slova nezraní.