Stíny starostí: Drama Jany a její rodiny
Ležím na nemocničním lůžku v malé nemocnici v Plzni, tvář bledá, ale v očích mám úlevu. Do pokoje vstoupila moje kamarádka Alena, v ruce tašku s ovocem.
„Tak ty jsi nás ale vystrašila, Jano!“ vykřikla Alena a posadila se na postel. „Jak jsi to mohla tak dlouho vydržet? Co kdyby tě nestihli odvézt včas?“
Slabě jsem se usmála, hlas měl sotva sílu.
„Promiň, Alenko. Všechno přišlo tak náhle, ani mě nenapadlo, že by to mohlo být vážné. Myslela jsem, že to přejde. Díky bohu, je to za mnou. Jak je naše babička? Zvládá to Lukáš s ní? V poslední době je tak náladová.“
„Všechno je v pořádku, Jani, neboj se,“ uklidnila mě Alena. „Babička je živá, zdravá, nakrmená, opečovávaná. Jen si pořád stěžuje, jako vždycky.“
„Děkuju ti, Alenko, že jsi jí pomohla!“ Sevřela jsem kamarádčinu ruku. „Mám u tebe dluh.“
„Chacha, dluh!“ zasmála se Alena, ale v očích jí blýsklo. „A za co mi děkuješ? Běžím k vám, nesu hrnec s polévkou, myslím si, chudák babička tam leží hladová. A u vás se tam dějou věci!“
„Jaké věci?“ Zarazila jsem se, nechápala jsem.
„No ty si představ, jak jsme se o tebe báli!“ pokračovala Alena, hlas se jí chvěl. „Co jsi to provedla, Jani? Trpěla jsi, mlčela jsi, málem ses dostala do maléru!“
Ležela jsem tu ještě slabá po operaci, přikrytá tenkou nemocniční dekou, a sotva znatelně se usmála.
„Promiň, Alenko, sama jsem to nečekala. Bolesti přišly náhle, myslela jsem, že to přejde. Upřímně, málem jsem se s životem rozloučila. Ale všechno dobře dopadlo, brzy mě pustí domů. Čeká tam na mě babička, nemám čas se tu povalovat. Lukáš je s ní sám a ona je teď tak náročná.“
„Neboj se, doma mají všechno pod kontrolou,“ řekla Alena tiše. „Babička je v pořádku: najedená, čistá, stěžuje si, ale to je její normální stav.“
„Alenko, ty jsi anděl!“ Podívala jsem se na ni s vděkem. „Nevím, jak bychom to bez tebe zvládli.“
„Ale nech toho!“ mávla rukou Alena, ale na tváři jí hrála lstivá úsměv. „Není to díky mně, ale díky tvému Lukášovi. On není manžel, ale poklad! Vždycky jsem věděla, že je fajn, ale teď ho obdivuju. Představ si, běžím k vám, nesu hrnec polévky, myslím si, musím zachránit babičku. A u vás… to bys nevěřila!“
„Co se děje?“ zamračila jsem se, srdce mi trhlo.
„No to víš, co!“ Alena ožila. „Přijdu a v bytě voní guláš po celém patře! Babička leží čistá, najedená, spokojená jako královna. Já ještě ve dveřích: ‚Teď si umyju ruce, převleču babičku, nakrmím ji.‘ A Lukáš mi na to: ‚Nedělej si starosti, Alenko, mám to pod kontrolou. Oběd je hotový, babičku jsem převlékl, nakrmil.‘ Málem mi upadl hrnec!“
„Sám?“ vydechla jsem udiveně, oči se mi rozšířily.
„Sám, Jani, sám!“ přikývla Alena. „Nejdřív jsem nevěřila, ptám se: ‚Jak jsi ji mohl převléknout? Vždyť kromě tebe k sobě nikoho nepouští!‘ A on klidně odpoví: ‚Dohodli jsme se s babičkou.‘ Vešla jsem za ní – a opravdu, čistá, upravená, dokonce se usmívá. Samozřejmě se o tebe bojí, pláče. Uklidnila jsem ji, řekla, že jsi v pořádku.“
Unaveně jsem zavřela oči, tváře mi hořely studem. Jak trapné je to vůči Lukášovi! Zklamala jsem ho, nechala ho samotného s babičkou, a on mezitím všechno vzal do svých rukou. A ani slovem se nezmínil, když volal! Tehdy jsem se zeptala: „Byla u vás Alena? Slíbila, že pomůže.“ A on jen odpověděl: „Byla, všechno je v pořádku, neboj se.“ Ani babička, když jsem s ní mluvila, nic neřekla, jen plakala a ptala se na moje zdraví.
Od svých deseti let jsem žila s babičkou v našem starém bytě na okraji Plzně. Nejdřív samozřejmě s rodiči, ale ti najednou rozhodli, že jejich manželství byla chyba. Otec po rozvodu odjel do zahraničí, usadil se tam, oženil se. Peníze posílal pravidelně, zpočátku přijížděl, ale brzy zapomněl, že dcera potřebuje nejen finanční podporu, ale i otcovskou lásku. Ani na svou matku, u které jsem žila, nevzpomínal. Matka moc netruchlila: našla si nového manžela, porodila dva syny, a já jsem nějak ustoupila do pozadí.
Když se rodiče rozešli, pro mě v jejich nových rodinách nebylo místo. Matka s otčímem se rozhodli přestěhovat do jiného města, a tak jsem zůstala s babičkou. Ta mi hned řekla:
„Líbí se ti to nebo ne, ale co naděláš? Teď budeme žít spolu. Dohodneme se hned: pomáháme si, protože od koho jiného bychom pomoc čekali? Tvoji rodiče se rozutekli, a my nemáme kam jít.“
A já ani nechtěla nikam jinam. S babičkou mi bylo dobře. Byla přísná, ale spravedlivá. Hádala se jen z rozumných důvodů, a to většinou jen pro pořádek, oslovovala mě celým jménem: „Jano, takhle se věci nedělají!“
Matka na mě vzpomněla, až když její synové povyrostli. Začala volat, zvala mě k sobě: „Přijeď, Jani, vezmi si doklady, budeš u nás studovat, tady je víc možností.“ Tehdy jsem končila školu a rozhodovala se, kam jít na vysokou. Radovala jsem se, málem jsem utíkala k matce, ale babička mě zarazila:
„Samozřejmě, Jano, utíkej, když na tebe matka najednou vzpomněla! Ale zamysli se: kolik let tam žijí? A teprve teď si na tebe vzpomněli? Proč tě nezvala dřív, ale teď tě k sobě volá? Nepotřebují náhodou zadarmo chNajednou jsem si uvědomila, že i když život občas bolí, mám kolem sebe lidi, na které se můžu spolehnout.