Bouře v domě: Dramata Aleny
Alena právě vyprovodila manžela do práce a v naději na chvíli klidu se vrátila do ložnice jejich útulného bytu v Brně. Nestihla si však ani lehnout, když zazvonil prudký zvonek u dveří.
“Otevři, hned!” rozlehl se ostrý hlas tchyně za dveřmi.
Alena, znepokojená hrubým tónem, otvírá. Na prahu stojí Libuše Nováková, její oči planou rozhodností.
“Libuše Nováková, stalo se něco?” opatrně se ptá Alena, cítíc, jak se jí srdce svírá špatným tušením.
“Spala sis? Bal si věci, budeme mi chystat pokoj! Stěhuju se k vám!” prohlašuje tchyně, jako by házela rukavici.
“Jak se stěhujete? Proč?” Alena ztuhne, nedokáže si představit, co slyší.
V rodině Aleny a Tomáše vládla radostné očekávání – Alena byla v pátém měsíci těhotenství. Štěstí však kalila tchyně. Od chvíle, kdy Libuše Nováková zjistila o vnoučeti, doslova Alenu užírala svou “péčí”, z níž jí zbývalo jen utéct.
Libuše Nováková vždy dbalá na syna, ale její péče o snachu hraničila s dotěrností. Její způsob komunikace byl těžký jako žernov – každé slovo neslo směs chvály a jedu.
“Dívám se na tebe a mám obavy,” prohlásila jednou, znovu bez pozvání.
“Proč?” podivila se Alena, mimoděk se podívala na sebe.
“Ty se do zrcadla vůbec nedíváš?” přimhouřila oči tchyně. “Hubená jako tříska! Ruce jako špejle, boky úzké. Jak budeš rodit? Jen oči máš hezké, ty tě asi Tomášův okouzlily. Víc na tobě nemám co chválit.”
Alena zůstala zaražená. Kompliment? Urážka? Nevěděla, jak reagovat.
“Ty jsi asi v dětství často marodila,” nepřestávala Libuše Nováková. “Kam se dívali tvoji rodiče?”
“Nemarodila jsem!” zahořela Alena. “Rodiče mě každé léto vozili k moři!”
“Vidíš, přesně proto tě vozili, byla jsi slaboučká. Jen jsi zapomněla!” sekla tchyně, jako by definitivně uzavřela téma.
Taková byla její “osvědčená” péče – neuměla pochválit, aniž by nepíchla. Výjimku tvořil jen syn Tomáš a dcera Marie, která žila v jiném městě. Ty milovala bez výhrad.
K sedmému měsíci se Alena nebála porodu, ale další návštěvy tchyně. Dokonce chtěla zrušit své narozeniny, jen aby Libuši Novákovou neviděla. Ale Tomáš trval:
“Chci tě potěšit, Alenko. Rodinná oslava je přece radost!”
Tomáš, zvyklý na matčiny způsoby, nevnímal, jak těžké pro Alenu jsou její štiplavé poznámky.
“Alenko, oslavíme narozeniny doma?” navrhl týden před oslavou. “V restauraci je tlačenice, a ty v tom stavu bys neměla riskovat.”
“Proč doma?” zeptala se bez nadšení Alena.
“Brzy budeš rodit, nač chytat bacily?” našel argument.
“Dobře,” povzdechla si. “Ale žádné velké hostiny, nemám sílu vařit.”
“Máma přijde dřív, pomůže!” radostně oznámil Tomáš.
Alena ztuhla, její oči potemněly.
“To Libuše Nováková navrhla oslavu doma?”
“Co to má s mámou společného? Rozhodl jsem sám!” začal se manžel bránit.
“Jasně! Bez jejích rad jako vždy!” vzplanula Alena.
“Alenko, máma nám přeje jen dobro!”
“Mlč! Oslavíme doma, ale pomáhat mi bude moje máma!”
“Tvoji rodiče mají hodinu cesty, máma bydlí za rohem,” namítl Tomáš.
“Mojí přijedou den předem, zůstanou přes noc!” ukončila to Alena.
“Co je ti pořád?”
“Ještě slovo, a poprosím rodiče, ať přivezou psa!” vyjela na něj.
“Víš, že psy nesnáším,” připomněl Tomáš.
“Právě proto!” Alena odešla do ložnice a zabouchla dveře.
Den před oslavou přijeli Alenini rodiče, Jana a Pavel Veselí, s dárky. Přivezli zeleninu ze zahrádky a věci pro budoucí miminko. Jana Veselá věděla, že dcera není pověrčivá, a tak klidně nakupovala dětské věci předem. Alena s Tomášem už koupili postýlku a kočárek, ale před tchyní to tajili.
“Mami, hlavně před Libuší Novákovou neříkej nic o dětských věcech,” požádala Alena.
“Pořád leze s pověrami?” ujasnila si Jana Veselá.
“Už nemůžu dýchat,” posteskla si dcera. “Od chvíle, co jsem na mateřské, sebou cuknu při každém zazvonění.”
“A s Tomášem jak?”
“S ním je to v pohodě. Je pořád v práci. Ale tchyně…”
“To není dobré,” zamračila se matka. “Zítra si s ní promluvím.”
“Mami, ne!”
“Jsem matka třicet let, nenechám tě trápit!” zavřela téma Jana Veselá.
Ráno v den Aleniných narozeninců už rodiče švitořili v kuchyni.
“Dcero, vše nejlepší!” Pavel Veselý první objal dceru.
“Naše kráska, ať jsi šťastná!” přidala se Jana Veselá.
Alena se pochlubila manželovým dárkem – Tomáš jí dal prstýnek a lístky na výstavu, o které snila.
“Máš šťastnou ruku na manžela, dcero!” usmál se tchán. “Já bych si nevzpomněl, že by Janu nějaká výstava zaujala.”
“Mami, umyju se a pomůžu,” řekla Alena.
“Já prostřu stůl,” zaneprázdnil se Tomáš.
Veselí přerušil zvonek – přijela Libuše Nováková.
“No, tchánové! To jste se ukázali? Půl roku vás nebylo, moc jste těhotnou dceru nenavštěvovali. Proč jezdit sto kilometrů?” pošklebovala se.
Jana Veselá neodpustila:
“My, Libuše Nováková, mladým neplechu neděláme, na rozdíl od některých, co chodí bez pozvání. Ale peníze posíláme pravidelně.”
Tchyně se zkřivila, ale mlčela – tchýně trefila do živého. Oslava proběhla napjatě, Alena s Tomášem se snažili předejít hádce.
Ráno rodiče odjeli. Tomáš šel do práce a Alena, toužAlena znovu ulehla do postele, ale sotva zavřela oči, zvoněk se opět rozezněl.