Záludné překvapení: Tajný plán tchyně
Jitka ještě spala, když ostrý zvonek u dveří narušil ranní ticho jejich bytu na předměstí Brna.
„Honzo, otevři,“ zamumlala a šťouchla manžela do boku.
„Spím,“ zabručel a přetáhl si peřinu přes hlavu.
S povzdechem vylezla z teplé postele a v bačkorách se dovlekla ke dveřím. Když je otevřela, ztuhla: na prahu stála tchyně.
„Marie Václavovna? Co tu děláte?“ Jitčiny oči se rozšířily údivem.
Tchyně bez odpovědi prošla dovnitř a za sebou nechala štiplavou stopu parfému.
„Jituš, kdo to byl?“ Honza si promnul oči a objevil se v chodbě.
„Mlčíš? Tak řekni ženě o našem překvapení!“ Marie Václavovna se na syna podívala s lehkým pousmáním.
„Jaké překvapení?“ Jitka se prudce otočila k muži a cítila, jak jí srdce svírá špatné tušení. Věděla, že jí něco tají, ale netušila, jaká rána ji čeká.
„Zase?“ Dívala se na Honzu bezmocně. „Minulý týden jsme u tebe byli, pomáhali jsme s údržbou. Jsem unavená, Honzo, dejme si aspoň tenhle víkend jen pro sebe…“ Hlas se jí třásl, ale Honza zůstal neoblomný.
„Jituš, víš, že máma je teď sama. Po tátově smrti se nezvládá. Jsem její jediný syn, musím jí pomáhat.“
„A proč teď přijela?“ Jitka se snažila udržet emoce na uzdě.
„Říkal jsem, že potřebuje tapety, světle béžové, a pár dalších věcí na rekonstrukci.“
„Nemohla si to objednat online?“ zeptala se nadějplně.
„Neumí to. Zajedeme o víkendu, projdeme se, trochu si odpočineš.“
„Odpočinu si v hobby marketu? To je zábava!“ odsekla Jitka a vztek jí stoupal do tváří.
Nechtěla si ale kazit víkend. Vzala telefon, rychle objednala vše z listu s dovozem, sama vybrala materiály a zaplatila. Tchyni už stačilo jen převzít zásilku. Zdálo se, že Marie Václavovna teď nemá důvod přijíždět do jejich bytu. Dodávka měla přijít v pátek večer a Jitka si oddechla, že má vše pod kontrolou.
Její šok ale nebral konce, když v sobotu ráno tchyně dorazila s obrovskými taškami plnými tapet a plechovkami barvy.
„Chtěla jste, abych to tahala sama?“ Marie Václavovna Jitku zmrazila pohledem. „Honzo, ty jsi jí nic neřekl?“
„Marie Václavovno, mělo to být překvapení,“ koktala Jitka, stále v pyžamu, zmateně stojíc v chodbě.
„To se povedlo,“ tchyně se ušklíbla a obrátila se na syna. „Co mlčíš? Řekni ženě o našem překvapení!“
„Jakém?“ Jitka se otočila na Honzu a hlas se jí zachvěl. Cítila, jak se jí hroutí svět.
„Stěhuju se k vám na pár měsíců,“ s vítězným úsměvem oznámila Marie Václavovna a svlékala kabát.
Jitka nestačila ani tu zprávu strávit, když tchyně přidala další ránu:
„A vy se stěhujete ke mně na chalupu.“
Marie Václavovna majestátně prošla do kuchyně, zatímco Jitka chytila muže za ruku a zuřivě zašeptala:
„Co to má znamenat? O ničem jsme nemluvili!“
„Promiň, nestihl jsem ti to říct,“ Honza pokrčil rameny, jako by šlo o maličkost. „Máma navrhla. Neboj, neodjedeme hned.“
Jitka, držící vztek na uzdě, odešla do ložnice. Před tchyní se hájit nechtěla, ale uvnitř jí všechno vřelo. Večer jí Honza konečně vysvětlil.
„Jituš, přemýšlej, je to šance! Uděláme rekonstrukci na chalupě, jak budeš chtít. Přidáš si to do portfolia, klienti se pohrnou! Bydlet tam budeme jen dočasně. Mámě v jejím věku vadí stavební prach, ale někdo musí hlídat řemeslníky.“
„A to mám být já?“ Jitka se dusila rozhořčením.
„Copak je to tak hrozné? Potřebuješ práci, my s mámou se o tebe staráme!“
„Starají? Vyhostit mě na venkov, daleko od civilizace? Nechci! Mám ráda náš byt!“
„Neodjedeme hned,“ mávl rukou Honza. „Tapety už jsi objednala, začneme s jedním pokojem, aby se máma měla dobře.“
„A jak bude dýchat ten stavební prach?“ utrhla se Jitka.
„Otevřeme okno, nevšimne si. Aspoň bude hlídat. A hlavně – nemůžeme jí diktovat podmínky. Byt je její a chalupa je na papíře moje.“
„Byt je její jen proto, že jsi nezařídil dědictví!“ vybuchla Jitka.
„Nekecej do našich rodinných věcí!“ odsekl Honza. „S mámou jsme se dohodli. Jsem její jediný dědic, všechno stejně jednou bude naše.“
„Kdyby byl byt na tobě, tvoje máma by nás nevyháněla na venkov! Kvůli tvé lehkomyslnosti tam teď musíme bydlet!“
Marie Václavovna, která poslouchala za dveřmi, to nevydržela. Dveře ložnice se prudce otevřely.
„Raději drž jazyk za zuby!“ zařvala tchyně. „Přišla jsi k nám s prázdnýma rukama, a teď se loudáš o dědictví?“
„S prázdnýma rukama?“ Jitka se dusila křivdou.
„No jasně! Bez mého syna bys byla na dlažbě! A teď si tu vyskakuješ?“
„Myslím, že je správné, aby Honza dostal, co mu patří,“ nevzdávala se Jitka. „Ošidili jste ho, všechno jste si nechali! Co když si ještě vezmete někoho?“
„Já? Vdávat se?“ Marie Václavovna se rozesmála, její hlas změkčil nečekaným komplimentem. „Dobrá, až doděláte rekonstrukci, přepíšu byt na Honzu. Ale chalupa zůstane na mě. Spokojená?“
Jitka si oddechla. Honza, i když byl z hádky s matkou rozmrzelý, zakryl to úsměvem.
„Stejně mi to neníJitka se konečně cítila, že mají skutečný domov, a věděla, že tentokrát už nikdo nebude rozhodovat za ně.