Rodinná tajemství a cesta ke štěstí
Alena Nováková koupila na trhu v Českém Krumlově košík zralých, voňavých jahod a rozhodla se, že s nimi zajde za synem a jeho ženou. Byl víkend, Petr a Martina měli být doma. Dveře jejich bytu ve staré cihlové činžovní budově byly pootevřené, a tak Alena vešla bez zazvonění. Právě chtěla zavolat, jestli je někdo doma, když uslyšela, jak Martina v obýváku usedavě pláče do telefonu. „Co se to děje, že je Martina tak nešťastná?“ znepokojila se tchyně. Potichu se přiblížila a se zatajeným dechem naslouchala. To, co zaslechla, ji přimělo překvapením vydechnout.
Alena koupila na trhu šťavnaté jahody a napadlo ji, že syna s nevěstou překvapí. O víkendu jsou obvykle doma. Dveře do bytu byly pootevřené, takže Alena vstoupila bez klepání.
Chtěla je zavolat, ale vtom zaslechla, jak Martina v pokoji pláče do telefonu. Alena ztuhla v předsíni a naslouchala.
„Aničko, vůbec si mě nevšímá,“ vzlykala Martina. „Koupila jsem si nové šaty, a on jen zabručel a hotovo. Pořád mlčí, pořád je naštvaný. Večer se zahrabe do telefonu a jde spát. Jako bych tam ani nebyla. Z práce hned domů, nemyslím, že by měl někoho jiného. Dřív jsme chtěli dítě, ale teď se bojím to zmínit. Asi mě už nemiluje, jen mi to nechce říct. Aničko, je to konec. Bez Petra bych to nedala, nikdo jiný mě nepotřebuje!“
„Díky, že jsi mě vyslechla,“ pokračovala Martina. „Nemám si komu postěžovat. Máma má svůj život, tchyně by se postavila za syna, tak radši mlčím.“
Alena pochopila, že rozhovor končí, a záměrně zvolala:
„Je tu někdo doma?“
„Ano, dobrý den, Aleno Nováková,“ vyšla Martina, utírajíc si slzy.
„Marti, přinesla jsem vám čerstvé jahody, napadlo mě, že vás potěší,“ usmála se Alena a podala jí košík.
„Děkuji, zrovna jsem je chtěla koupit,“ odpověděla Martina. „Pojďte dál, dáte si čaj? Mám zákusky.“
„Dám, díky,“ přikývla Alena.
Zatímco Martina připravovala čaj a vyndavala zákusky, Alena přemýšlela o tom, co zaslechla. Takže v synově manželství není všechno v pořádku.
„Jak se máte, jak je Petr?“ zeptala se. „Málokdy volá, k nám taky nechodíte. Nechci vás otravovat, asi máte moc práce…“
„Ach, on je pořád v práci,“ povzdechla si Martina. „Přijde, nají se, kouká na seriály a jde spát. Nikam nechodíme, sedíme doma jako staří.“
Alena se zasmála. Měla nevěstu ráda právě pro její upřímnost. S Petrem byli tři roky manželé, předtím chyběli. Lepší nevěstu by nenašla – chytrá, krásná. Alena ji přijala jako dceru a žádné žárlivosti, navzdory předsudkům, u ní nebylo.
„Petr se chová divně,“ zamyslela se Alena. „Jste mladí, nemáte děti, měli byste chodit ven, proč jen sedět doma…“
„To si říkám taky,“ hlas Martině zavířil. „Asi mě už nemiluje.“
Rozplakala se. Alena se lekla, ale rychle ji začala utěšovat:
„Marti, ale no tak, samozřejmě že tě miluje! Možná má problémy v práci nebo je unavený. Promluv si s ním.“
„Ptala jsem se, říká: je všechno v pořádku, nevymýšlej si,“ vzlykla Martina. „A já chci dítě, ale k tomu bychom se museli… snažit.“
„Nevím, jak ti pomoct,“ povzdechla si Alena. „Petra nedonutím poslouchat, a nechci tě dostat do problému. Co kdyby se urazil, že si stěžuješ matce? Musíme něco vymyslet…“
„Víš co,“ rozjasnila se Alena, „je tu jedna možnost. Probudit jeho city, řekněme.“
„Jaká možnost?“ Martina si utřela slzy. „Udělám cokoliv, jen abych o něj nepřišla.“
„K sousedce přijel synovec, Jakub. Vysoký, pohledný, hnědooký. Pracuje v divadle, holky se po něm otáčejí. Co kdyby Petr začal žárlit? Moje kamarádka to tak měla: manžel ochladl, ale když ji jednou svezl kolega, začal žárlit a všechno se spravilo. Promluvím s Jakubem, vymyslíme plán, jak probudit trochu žárlivosti. Nedívej se na mě jako na tchyni, jsem taky žena a chci, abyste byli šťastní.“
Martina na Alenu překvapeně pohlédla.
„Ne, to je takové hloupé,“ zavrtěla hlavou. „Třeba to vyjde samo…“
„Rozhodni se, ale pokud budeš chtít, jsem ve hře,“ mrkla na ni Alena. „Zatím mě nic lepšího nenapadlo.“
„Díky za podporu,“ tiše řekla Martina. „Doufám, že to nebude potřeba. Ale, Petr je doma…“
„Mami, ahoj!“ vstoupil syn. „Něco se děje?“
„Ahoj, synku,“ usmála se Alena. „Přinesla jsem vám jahody, dáme si s Martinou čaj. Jak práce?“
„Všechno v pořádku,“ zamumlal Petr. „Jak táta?“
„Odjel mýt o víkendu na chatu s kamarádem,“ odpověděla Alena. „A vy s Martinou proč nikam nejezdíte? Počasí je krásné, a vy zavření doma…“
„Nemám náladu,“ mávl rukou Petr. „Radši se doma kouknu na film.“
Martina se na tchyni podívala a pokrčila rameny. Všechno, jak říkala: o nic nestojí, pořád nasupený. Co se s ním děje? Tak skvělá dívka, a on…
Za pár dní Martina Aleně zavolala, hlas se jí třásl dojetím.
„Aleno Nováková, dám na váš nápad! Je to k nevydržení! Změnila jsem účes, obarvila vlasy – všichni říkají, jak mi to sluší, ale Petr ani slovo! Naprostá lhostejnost! Možná mu opravdu musíme zatvrdit? Zkusíme, jestli mě ještě chce. Promluvte s Jakubem. Vymyslíme, že se na mě obrátil kvůli práci – jsem přece grafička, lidé zadávají zakázky. Ať nás Petr párkrát uvidí, třeba začne žárlit?“
„„Dobře, měj odvahu a zkusíme to, ale slib mi, že když to nepůjde, řekneme mu pravdu,“ řekla Alena a položila telefon s nadějí, že všechno dobře dopadne.