„Svou návštěvou mi zničili všechno“: Jak tchýně s tchánem pohřbili moje narozeniny
Třicet pět let – věk, kdy už vás máloco dokáže pořádně překvapit nebo naštvat. Jenže tenhle den, který jsem si tak pečlivě plánovala, se stal jedním velkým zklamáním. A to všechno kvůli lidem, kteří měli být oporou – mým tchánům.
Bydlíme s manželem v rodinném domku na okraji Mladé Boleslavi. Krásná zahrada, stromy, čerstvý vzduch – ideální místo pro letní oslavu. Místo restaurace jsem chtěla domácí, útulnou atmosféru. Pozvala jsem rodinu, pár kamarádek a kolegy – celkem dvacet pět lidí. Dny předem jsem vařila, pekla, chystala dekorace. Chtěla jsem, aby to nebylo jen dobré, ale aby to mělo šmrnc.
Kamarádka Jana přijela den předem pomoct. Společně jsme nakládaly maso, zdobily zákusky, pekly dort. Dokonce jsem poprvé v životě zkusila upéct sele na roštu – a povedlo se! Vonělo to naprosto božsky a já byla pyšná. Všechno vypadalo skvěle. Dokud nepřišli oni.
Tchýně Dana a tchán Luděk bydlí v Nymburce, jen hodinu cesty od nás. Domluvili jsme se, že přijdou o trochu dřív – ne na pomoc, ale aby si odpočinuli po cestě. My s manželem jsme mezitím vyrazili nakoupit pití – víno, šampaňské, nealko. Byli jsme pryč jen hodinu a půl. Pak jsme se vrátili – a dostala jsem ránu jako z čistého nebe.
V kuchyni byl chaos. Tchánové se už zabydleli – Luděk si otevíral láhev koňaku a Dana s blaženým výrazem dojídala půlku nádivkového kapra. Ano, toho samého, který jsem celý večer zdobila petrželkou, citronem a brusinkami. Sele? Jedna strana byla odkrojená – „jen ochutnat“. Saláty? Téměř každý byl „otestovaný“. A můj dort, na který jsem použila čerstvé jahody, byl rozříznutý – bez dovolení, bez varování.
„Dano, ale proč jste…“ začala jsem opatrně.
„Co je proboha za problém?“ přerušila mě s pobouřením. „Vždyť jsme nesežrali všechno! Někdo zbyl i pro hosty! Byli jsme po cestě a vyhládlo nám! Tady máš jídla, jako bys čekala celou posádku Karla IV.!“
Zůstala jsem bez slov. Ne kvůli jídlu, ne kvůli tomu sele. Kvůli všem těm hodinám, úsilí a nadšení, které jsem do příprav vložila. Všechno, na čem mi záleželo, bylo rozbité. Ne proto, že by si toho hosté užívali, ale proto, že někdo neviděl důvod čekat. Mohli si ohřát polévku. Mohli zavolat. Mohli aspoň odhadnout, že to nebyl jejich stůl.
Cítila jsem, jak se všechno nadšení rozplynulo. Místo toho, abych s hrdostí přinesla pečené sele v celku, jsem ho nakrájela na talíře. Saláty přendala do misek, jako v jídelně. Dort jsem se ani nepokoušela zachránit – prostě ho vynášela rozkrojený, s počítáním, jestli na všechny zbylo.
Hosté si ničeho nevšimli. Smáli se, popíjeli, gratulovali. A já se usmívala skrz zuby. Nemohla jsem přece nahlas říct, že mi zničili den. Že ve mně bublá vztek a zklamání. Jen jsem tiše seděla vedle manžela, který jen pokrčil rameny: „No mamce to přece nevysvětlíš…“
Ne, oni vůbec nepochopili, že udělali něco špatně. Odjeli brzy, spokojení, že jsme to „hezky oslavili“. A ve mně zůstala prázdnota. A jasné rozhodnutí – příště oslavím někde, kde nebudou. Klidně v hospodě, v pronajatém sále, nebo na pikniku na druhém konci republiky. Ale ne v blízkosti lidí, kteří ničí cizí práci s úsměvem a větou: „Vždyť jsme nesežrali všechno!“
Dokázali byste takové chování prominout? Nebo byste taky řekli: „A dost“?