Věra a její manžel Aleš seděli u obědového stolu ve svém útulném domě v obci Olšany. Najednou někdo zaklepal na dveře. Na prahu stála Věřina spolužačka z gymnázia – Zdenka. Manželé na sebe překvapeně pohlédli. Zdenka k nim chodila málokdy, a tak její návštěva byla nečekaná.
„Pojď dál, Zdenko,“ řekla Věra, snažíc se skrýt zmatení. „Přiznám se, že tě tu nečekáme.“
„Nebudu chodit kolem horké kaše,“ začala Zdenka hned, jak vešla dovnitř. „Myslím, že jako já i vy chcete, aby vaše děti byly šťastné a měly se dobře…“
„To mluvíš nějak složitě,“ zamračil se Aleš. „Posaď se, Věrka uvařila výborný kulajdu, dej si.“
„Můj syn se rozhodl oženit,“ vyhrkla Zdenka a upřeně se na ně zadívala.
„Cože? A my s tím máme co do činění?“ podivil se Aleš a odložil lžíci.
Věra s Alešem nechápali, kam to Zdenka míří, a napětí ve světnici rostlo.
Věra šla se svou dcerou Anetou vesnicí. U cesty stály dvě sousedky, které živě něco probíraly. Když uviděly Věru, ztichly a obrátily se k ní, zřejmě čekajíce zprávy o její cestě za starším synem.
Po pozdravení se Věra s Anetou zastavily, vyptaly se sousedek na jejich starosti a krátce jim vyprávěly o vnukovi a jeho matce. Už se chystaly jít dál, když kolem prošla žena. S úsměvem hlasitě zvolala:
„Ahoj, spolužačko! Jak se máš? Všechno v pořádku? Zastav se na chvíli, pokecáme s těmi sousedkami, kam pospícháš?“
Věra pohlédla do jejích tmavých očí lemovaných dlouhými řasami a s lehkým úsměvem odpověděla:
„Spěchám domů. Aleše jsem tři dny neviděla, stýská se mi.“
Zdenka na ni hodila posměšný pohled:
„No, no. Láska přichází a odchází. Kdybys potřebovala soucit, ozvi se.“
Věra se jen usmála:
„Tvůj pohled je plný soucitu, ale já v jeho upřímnost nevěřím.“
S Anetou pak pokračovaly v cestě.
„Mami, proč je ta teta tak jedovatá?“ zeptala se Aneta. „Vždycky je na něco naštvaná.“
„Má prostě takovou povahu,“ odpověděla Věra, ačkoli znala skutečný důvod Zdenčiny jízlivosti.
„Pokaždé se tě snaží nějak urazit,“ nedala si pokoj Aneta. „A ty vždycky víš, jak jí odpovědět. Proč se tak chová?“
„Chceš znát pravdu?“ pousmála se Věra. „Zdenka byla zamilovaná do tvého otce, ale on si vybral mě.“
Aneta ztuhla překvapením.
„Vážně?! Miloval vás obě a vybral si tebe? Proč?“
Věra se zasmála:
„Zeptej se otce…“
Večer po večeři si Aneta přisedla k otci, který koukal na televizi. Přitiskla se k němu a najednou se zeptala:
„Tati, pověz, proč sis vybral mami a ne tetu Zdenku?“
Aleš překvapeně pohlédl na dceru a pak na manželku.
„No tak, povídej, dcera je zvědavá,“ pousmála se Věra.
„Bylo to dávno, ale ten den si pamatuju jako dnes,“ začal Aleš. „Před Vánoci ve škole uspořádali večírek pro starší ročníky. Tvá máma byla Sněhurkou a Děda Mrázem můj kamarád Honza, nejvyšší kluk ve třídě. Mamince ten kostým slušel! Modré šaty ladící k jejím očím a cop až k pasu. V tu chvíli se mi zachvělo srdce. Uvědomil jsem si, že ji chci mít po svém boku celý život.“
„Ale já byl stydlivý,“ pokračoval. „Čekal jsem na správnou chvíli. Po škole se mi nepodařilo dostat na vysokou, a tvá máma odjela studovat do města. Toulal jsem se po vsi a doufal, že ji uvidím, když přijede na víkend. Jednoho dne jsem ji spatřil, jak vychází z obchodu. Sebral jsem odvahu, přistoupil k ní a řekl, že odcházím na vojnu. Myslel jsem, že mě odežene, ale ona najednou rozplakala.“
„‚To znamená, že tě dlouho neuvidím?‘ řekla. Málem jsem vyskočil radostí. Objal jsem ji a zašeptal: ‚Dva roky utečou rychle. Piš, volej, ano?‘ Přikývla, políbila mě na tvář a utíkala domů.“
„Vojna díky jejím dopisům utekla jako voda,“ usmál se Aleš. „Když jsem se vrátil, hned jsem si ji vzal.“
„Tati, to je nádherný příběh lásky!“ zasnila se Aneta.
„Hele, ještě je brzo na to, abys myslela na svatbu,“ mrkl na ni otec.
Aneta se zasmála a vyběhla z pokoje.
Zdenka chodila s Věrou do třídy. Byla robustní, s výraznými rysy, zatímco Věra byla křehká, ale silná. Věra měla tři bratry a otec je učil fyzické zdatnosti. Věra trénovala s nimi a brzy dokázala udělat tolik kliků jako oni.
Jednou v hodině tělocviku požádala, aby mohla předvést shyby, a všechny překvapila, když jich dala tolik jako kluci. Od té doby ji chlapci respektovali a dívky ji sžíraly závistí schovanou za posměšky.
Věra byla vždycky laskavá a usměvavá, nikdy se nehádala a na jedovaté poznámky odpovídala příslovími nebo vtipnými hláškami.
Ve vyšších ročnících mělo mnoho dívek nápadníky. Zdenka byla zamilovaná do Aleše, psala mu lístky, zvala ho na tancovačku. Ale když se vrátil z vojny, oženil se s Věrou. Od té doby mezi ženami začal tichý boj.
Zdenka se brzy provdala za spolužáka a usadila se nedaleko Věry, která mezitím porodila syna. Roky plynuly. Věra měla dva syny a dceru, zatímco Zdenka stále nemohla otěhotnět. Lékaři tvrdili, že je zdravá, ale dítě nepřicházelo. Zdenka tušila, že příčinou byla její mladická neopatrnost, kdy v době studií otěhotněla, ale dítě si nechala vzít.
Bylo pro ni nesnesitelné sledovat, jak Věra rodí jedno dítě za druhým. To je ještě víceVěra se nakonec smířila s tím, že osud jejich dětí je nyní propojený stejně jako byl kdysi jejich vlastní.