Věra seděla osamoceně ve svém malém bytě v Pardubicích, když ticho přerušil zvonek u dveří. Neochotně vstala z pohovky a podívala se kukátkem. Za dveřmi stál mladý muž s obrovskou kyticí květin. „Kdo to je?“ pomyslela si s pousmáním.
„Kdo je tam?“ zeptala se Věra, aniž by spěchala otevřít.
„Květiny pro vás…“ odpověděl neznámý.
Věra pootevřela dveře a podezíravě si hosta prohlížela.
„Květiny?“ podivila se. „Pro mě?“
„Ano, pro vás,“ usmál se muž. „Vy jste Eliška?“
„Ne, já jsem Věra,“ odpověděla a v duši se jí mihl stín zklamání.
„Počkejte,“ rozpačitě pokračoval, vytáhl telefon. „Promiňte, asi jsem se spletl v bytě…“
„To nic,“ povzdechla si Věra s mírným úsměvem.
Vrátila se do pokoje, ale za chvíli se zvonek ozval znovu. Věra pohlédla kukátkem a zůstala stát jako opařená.
Dnes slavila Věra své pětadvacáté narozeniny poprvé sama. Necítila radost. Přátelé ji přemlouvali, aby šla do restaurace, ale odmítla.
„Nemůžeš se zavírat doma a truchlit v takový den!“ naléhala její nejlepší kamarádka Pavla. „Je ti teprve pětadvacet! Ještě potkáš svého osud. A ten Marek nestojí za tvé slzy. Připrav se, zastavíme se pro tebe!“
„Ne, Pavlo, ne dnes,“ rozhodně odvětila Věra.
„Ale jsou tvé narozeniny! Musíš oslavovat!“ trvala na svém kamarádka.
„Nechci nic slavit. Promiň,“ uzavřela rozhovor.
„Škoda,“ vzdychla Pavla. „Ale když změníš názor, zavolej.“
„Nezmění.“
Věra těžce nesla rozchod s bývalým přítelem Markem. Chodili spolu téměř rok a on jí dokonce nabídl manželství. Tehdy byla v sedmém nebi, snila o svatbě, rodině, dětech. Ale ty sny se rozplynuly.
Brzy zjistila, že Marek žil dvojí život. Kromě ní měl ještě jinou dívku, Veroniku. S Věrou plánoval svatbu, s Veronikou se scházel „jen tak“. Vše se změnilo, když Veronika oznámila, že čeká dítě. Její otec, vlivný muž a Markův šéf, dal ultimátum: buď svatba, nebo výpověď.
Když pravda vyšla najevo, Věra byla v šoku. A když Marek navrhl, aby zůstala jeho milenkou i po svatbě s Veronikou, nemohla uvěřit vlastním uším.
„Vážně mi navrhuješ, abych byla tvou milenkou?!“ vykřikla, cítila, jak se jí svět hroutí.
„Co je na tom špatného?“ upřímně se divil Marek. „Přece nám spolu bylo dobře. Ty mě miluješ, já tebe…“
„O jaké lásce mluvíš?!“ vyjela na něj. „Podváděl jsi mě, scházel ses s jinou! Tak se přece k milované nechová!“
„Ale ta Veronika za mnou sama lezla,“ hájil se. „Je hezká, nedokázal jsem odolat. Jsem přece chlap! Ale s ní je nuda, s tebou se dá o všem mluvit.“
„Už ani slovo!“ přerušila ho. „Odejdi, nechci tě vidět!“
V tu chvíli jí připadalo, že její život skončil. Jak po tomhle může věřit mužům? Marek přísahal lásku, dvořil se jí, říkal, že je ženou jeho snů. A nakonec to všechno byla lež.
Věra mimoděk vzpomněla na matku, kterou otec opustil, když jí byly tři roky. Později, když chodila do druhé třídy, se matka pokusila najít si nového partnera, ale ten dal přednost její nejlepší kamarádce. Od té doby se matka, Ludmila, v mužích zklamala a rozhodla, že její osudem je samota.
„Alespoň tobě, dcero, ať se podaří potkat správného člověka,“ často povzdechla, když myslela na Věru.
Matka měla radost, když dcera oznámila zásnuby. Ludmila žila na vesnici, kde Věra vyrostla. Po střední se Věra přestěhovala do města, vystudovala vysokou, našla práci, pronajala si byt a snila o rodině. Teď, po Markově zradě, pochybovala, že se to někdy stane.
Pětadvacáté narozeniny jí radost nepřinesly. Snívala, že je stráví s milovaným, a místo toho zůstala sama se zlomeným srdcem. Uvařila si horkou čokoládu a zabalila se do teplé deky, kterou jí uháčkovala matka. Ludmila byla šikovná, háčkovala na zakázku a její výrobky sklízely obdiv. Věra také ráda háčkovala, ale k matčině umění měla daleko.
Než stačila napít, zazvonil zvonek.
„Zvláštní,“ pomyslela si. „Kdo to může být? Snad ne Pavla s Janou, vždyť jsem řekla, že nikam nejdu.“
Věra byla skromná a v chvílích smutku dávala přednost samotě. Podívala se kukátkem. Za dveřmi stál ten samec mladík s nádhernou kyticí.
„Kdo je tam?“ zeptala se, neotevřela.
„Květiny pro vás…“ odpověděl.
Věra pootevřela dveře a bedlivě si prohlížela kytici i cizince.
„Květiny? Pro mě?“ podivila se.
„Ano, pro vás,“ přikývl. „Vy jste Eliška?“
„Ne, já jsem Věra…“ odpověděla a cítila mírné zklamání.
„Počkejte,“ rozpačitě pokračoval, kontroloval adresu na lístečku. „Tohle je váš byt?“
„Ano, ale já nejsem Eliška.“
„Vteřinku,“ řekl a podal jí kytici. „Podržte, prosím.“
Začal někomu volat, patrně si ověřoval adresu.
„Který byt? Chápu,“ řekl nakonec a otočil se k Věře. „Promiňte, spletl jsem si. Potřebuju do bytu 25, a vy jste 5… To je trapné.“
„To nic,“ usmála se. „Dobře, že jste se hned zeptal na jméno. Jinak bych si vzala kytici, která mi nepatří. Dnes mám narozeniny, takové květiny by byly překvapením, ale kdo ví…“
„Narozeniny?!“ vykřikl. „Gratuluji! Asi čekáte hosty, a já vás zdržuji…“
„”Věra se zhluboka nadechla a překvapeně si všimla, že poprvé po dlouhé době cítí, jak se jí srdce znovu rozsvěcuje nadějí.”