Stíny minulosti a nová cesta
Eliška se vrátila z práce do svého bytu v Hlubočepích. Když otevřela dveře klíčem, ztuhla v předsíni. Vedle jejích bot a manželových tenisek stály pečlivě uspořádané cizí lodičky. Okamžitě je poznala – patřily manželově sestře Jitce. „Proč je tady? Michal mě nevaroval, že Jitka přijde,“ pomyslela si Eliška a ucítila, jak uvnitř roste úzkost. Chtěla zavolat na manžela, instinkt jí však našeptal: nepospíchej. Místo toho ztichla a naslouchala hovoru, který se nesl z obýváku. To, co slyšela, jí sevřelo srdce hrůzou.
„Eli, tvůj zas v práci přesčas?“ oslovil ji kolega Jakub, když ji dohnal na parkovišti před kanceláří. „Nezajdeme na kafe? Dáme tvoje oblíbené latté, pokecáme, jinak pořád jen ahoj a čau.“
„Promiň, Jakube, dneska to nejde,“ odpověděla Eliška se strnulým úsměvem. „Michal slíbil, že bude doma dřív, chceme vybrat nábytek do kuchyně. Pořád ještě nejsme úplně zařízení po rekonstrukci. A mimochodem, on už dlouho nepracuje přesčas.“
„A vždycky chodí včas domů?“ v Jakubově hlase zazněl lehký podtón ironie.
„Ne vždy,“ povzdechla si Eliška. „Teď potřebujeme peníze, takže Michal zůstává déle v práci. Až zařídíme byt, možná to bude lepší.“
„Chápu,“ pousmál se Jakub, popřál jí hezký večer a odešel opačným směrem.
Elišce přálo štěstí – autobus přijel rychle, i když obvykle čekala. Sedla si k oknu a zamyslela se. Kdysi málem provdala za Jakuba. RozesSpolečně se otočili k nové kapitole svého života, zatímco venku pomalu přestával pršet.