Věra a její manžel Jakub dočasně bydlí u jejích rodičů v malém domku na okraji Brna. Je to nouzové řešení: mladí si vzali hypotéku na nový byt a už třetím rokem ji pravidelně splácejí. Jejich plány na šťastný společný život však kazí tchyně, jejíž zásahy mění každý den v peklo.
Od začátku Věra odmítala žít pod jednou střechou s Jakubovou matkou, Libuší Vladimírovnou. Jejich povahy jsou jako oheň a voda. „Patří k těm, kdo jsou věčně nespokojení,“ stěžuje si Věra kamarádce. „Zdá se, že ji dráždí i to, jak slunce svítí. S takovými lidmi se nedá žít. Snažím se mlčet, neodporovat, ale moje trpělivost má své meze. Kritizuje všechno, co dělám, a já se už dusím pod jejími připomínkami.“
Na svatbu rodiče Věry darovali mladým půl milionu korun – na počáteční splátku hypotéky. Jakubův otec mu odkázal malou místnost ve starém činžáku, a Libuše Vladimírovna přidala osmdesát tisíc. To stačilo na koupi bytu v novostavbě. Počkali, až dodavatel dokončí rekonstrukci, a teď se chystají se stěhovat, zvlášť když Věra čeká dítě. „Brzy budeme mít vlastní rodinu, vlastní domov,“ sní. „Odstěhujeme se od rodičů a všechno se zlepší.“ Jenže rekonstrukce od dodavatele nebyla dokonalá. „Rozvody jsou v pořádku, ale tapety místy odlepují a laminát vrzá. Jsou to maličkosti, ale zaberou čas i peníze,“ povzdechne si Věra.
Libuše Vladimírovna, sotva překročila práh nového bytu, spustila na mladé proud výčitek. „Tohle není rekonstrukce, ale ostuda! Za takové peníze by se dal postavit zámek! A ten výhled z okna – hrůza!“ prohlásila. Věra jen pokrčila rameny. Pohled na park, sousední dvůr a dětské hřiště se jí zdál úžasný. „Kupodivu nekoukáme na smetiště! Co jí na tom vadí?“ diví se. Tchyně byla vždycky taková: na svatbě se jí nelíbily Věriny šaty, před svatbou zásnubní prsteny, teď zase byt. „Chápu, proč od ní utekl její první manžel. S takovou povahou by nevydržel žádný muž. Ani svůj vlastní život si nezařídila – všechno je pro ni špatně,“ hořce poznamená Věra.
Pravé peklo však začalo, když tchyně zjistila, že mladí chtějí rekonstrukci předělat. Každé ráno volá se sarkastickými dotazy: „Tak co, už jste se nastěhovali? Aha, vy jste přece milionáři, děláte si nový byt! Jak jste jen předtím mohli žít bez paláců?“ Věra jednou nevydržela a ostře odpověděla: „Rekonstruujeme si to za své peníze, vašich osmdesát tisíc je dávno pryč. Přestaňte nám volat!“ Libuše Vladimírovna přešla do útoku a připomněla peníze i Jakubovu pokoj po otci, ke kterému neměla žádný vztah. „Když vám je to tak líto, všechno vám vrátíme!“ vyjela na ni Věra. Tchyně se rozplakala a prohlásila, že pokud se Jakub tak zachová, vymaže ho ze svého života.
Kamarádka, která Věru vyslechla, se zeptala: „A co na to říká Jakub?“ Věra si povzdechla: „Říká, že ví, jakou má matka těžkou povahu, ale je to přece jeho matka, musí to vydržet. Jen mávne rukou, ale já už to nedokážu.“ Věřina matka se pokusila s Libuší Vladimírovnou promluvit, ale ta trvala na svém: „Můj Jakub se bude lopotit s hypotékou a rekonstrukcí, zatímco nevěsta bude na mateřské! Až dítě povyroste, pak si dělejte, co chcete. Proč ho zatěžovat dluhy?“
Kamarádka Věry nabídla nečekané vysvětlení: „Dokud jste u tvých rodičů, nemůže k vám chodit, jak se jí zachce. Ale až se přestěhujete, začne kontrolovat…“
Věra si uvědomuje, že pokud tchyně začne denně kontrolovat, co Jakub jí, jak uklízí a zda žijí správně. „Nejde jí o syna, ale o sebe. Potřebuje mít všechno pod dohledem,“ poznamená kamar”Možná by stačilo nastavit hranice hned od začátku, aby pochopila, že tento byt – a náš život – už není její říše.”